(17. 12. 2011 19:46:48)AlineDaryen napsal(a):  Těžko pak někdo pozná, jestli spolu spíte nebo ne Bude to prostě vaše věc.

Ano, je to legrační, když se na vás někdo dívá a vidíte, nebo spíš tušíte, že se na vás dívá jako na milenecký pár a zatím je na omylu
A ještě větší legrace je právě nechat si okolí, ať si myslí, co chce

Děkuji za komentáře.

Ještě před nedávnem jsem se snažila svou asexualitu skrývat.Styděla jsem se za to.Styděla jsem se za to jaká jsem.
Když jsem se seznámila s bývalým přítelem bylo to jako ve snu.Milovala jsem ho,tak strašně moc.Ale moje nechuť k sexu spíš odpor nás rozdělil.Přišly krizový dny.Nemluvili jsme na sebe , on nechtěl pochopit,že to tak prostě cítím.Jednou večer přišel za mnou a chtěl si mě vzít násilím,nepodařilo se mu to.Odešel a nadával mi do všeho možného.
Pak přišel den,kdyz jsem se vším chtěla skončit nebylo to jen kvůli němu,ale spíš kvůli mně.Nedokázala jsem si udržet vztah atd.
Chtěla jsem si vzít prášky a bylo mi v tom zabráněno.Dodnes beru antidepresiva a snažím se být aspoň trochu normální.postupem času se začínám ptát sama sebe,proč jsem to vůbec chtěla udělat?..
Ale neodpovím si..Snažím se žít dál a být aspoň trochu normální.

Ufff. Fakt nevím, jak bych se cítila, kdyby se někdo, koho mám ráda, snažil moji asexualitu prolomit násilím a nadávkami. Cítím s tebou a doufám, že na nikoho takového už nenarazíš.

Zajímalo by mě, v jakém smyslu se snažíš být normální. Vždyť asexuál jen nestojí o sex, ve všech ostatních ohledech může být tak normální, jak chce. To já mám kolikrát pocit, že asexualita je na mně ještě to nejnormálnější, co lidem vadí nejmíň

Hodně sil!

Normální.spíš se snažím ty nadávky apod. nebrat navědomí a žít normálním životem.
Ale jinak děkuji za odpověď.

Zdravím Tě marleem,
cesta k sebepoznání bývá docela bolestivá a Ty jsi na ní udělala důležitý první krůček. Přiznat si o sobě něco, co není zrovna in, je dost perná práce, a když jsi měla tu odvahu a sílu, tak jistě najdeš ještě nějakou další, abys na sobě mohla dál pracovat.

Taky jsem si v životě párkrát kladla otázku, jestli jsem (v různých ohledech) normální. Dnes si na ni bez nějakých extrémních emočních výlevů odpovídám: Zdaleka ne .... a je mi to jedno, protože jsem přišla na to, že to je špatně položená otázka a odpověď na ni není vůbec důležitá (pro mne ).

Mnohem důležitější je pro mne otázka: "Jsem spokojená (časem ji vygraduji na šťastná )?" Od té doby, co jsem začala respektovat sama sebe, svoje pocity a svoje názory (nikoli to, co bych měla cítit, co bych si měla myslet), na ni můžu odpovídat: "Teď, když jsem konečně sama sebou, teď už ano."

Moc se mi líbí, že "se snažíš nebrat na vědomí nadávky a pod.", naznačuje to, že určitě chceš něco dělat a ne jen se litovat... Že chceš aktivně něco měnit Ti moc chválím. Mám ale trochu obavu, že tato strategie bývá úspěšná až po docela intenzivním nácviku...

Píšeš, že bereš antidepresiva, tedy předpokládám, že jsi v kontaktu s lékařem a doufám, že pokud již přímo neřešíš svoji momentální situaci s psychologem, tak se k němu chystáš (či k jinému důvěryhodnému člověku, co je schopen Ti poradit, tedy ne kvůli asexualitě, ale kvůli sobě, kvůli nácviku, co se sebou podniknout, abys léky nemusela brát dlouhodobě a mohla se cítít zase dobře!!!)

Přeji hodně síly a vytrvalosti, aby sis mohla na otázku: Jak se cítím?, brzy upřímně odpovědět: Fajn!

(17. 12. 2011 19:46:48)AlineDaryen napsal(a):  [quote='marleem' pid='16616' dateline='1324124660']
Myslím,že se ani svěřovat nebudu.Představa,že mě chtějí dotáhnout k nějakému doktorovi je dost děsivá.

Proč? Kdyby to byl rozumný člověk, pochopil by a když ne - tak to ve finále může být děsivé daleko víc pro něj...