Ahoj,
dlouho jsem přemýšlela, zda se sem přihlásit nebo ne. Nakonec jsem se rozhodla, že vlastně nemám co ztratit.
Za pár dní oslavím 21 narozeniny. Ještě nikdy jsem s nikým nechodila ani nebyla zamilovaná. Tedy dvakrát jsem si myslela, že zamilovaná jsem, ale nakonec jsem došla k přesvědčení, že jsem si to jen namlouvala. Kdybych byla opravdu zamilovaná, asi by mi přece jen vadilo, že jeden začal chodit s mou spolužačkou a ten druhý, no ten je o něco starší než já a ženy střídá velice často.
To sem ale nepatří. Jde o to, že v poslední době o mně měl zájem zajímavý kluk. Dokonce se překonal a šel se mnou do divadla. Hezky se mi s ním povídalo, ale nic víc. A při představě, že by narušil můj osobní prostor... vlatně mě skoro políbil, ale uhnula jsem. Moc příjemné mi to nebylo.
Už několik let se zabývám tím, proč mě vůbec nikdo nepřitahuje. Ani muži ani ženy. Všechny jsem zařadila do kategorie - kamarád, kamarádka. A přitom se v mémo okolí pohybuje hodně hezkých mužů (alespoň to o nich všichni říkají) v různém věku. Ale představa, že bych si kohokoliv z nich, třeba i ty, o kterých jsem si myslela, že jsem do nich zamilovaná, pustila k tělu, mi není moc příjemná.
Tak vítej u nás do klubu
Ahoj Lennis, já bych ještě počkala, co se z toho vyklube..., než se hned chtít někam vřazovat. Myslím si totiž, že každý z nás má jiné tempo v tomto, někdo, když má pocit, že potkal svého vyvoleného, tak by se třeba příliš nerozpakoval rozvíjet intimitu vzápětí (ale těch bude spíše menšina...) a pak na opačné straně spektra jsou jedinci, kteří k tomu všemu potřebují delší čas....v tom smyslu, že nejdříve potřebují pociťovat to duševní souznění, vzájemné (a to tedy může trvat pěkně dlouho, než se něco takového rozvine...), aby ten vztah mohl eventuálně přirozeně přejít do toho fyzického projevu, takže byť je třeba protějšek zaujme, přesto si nějaké fyzické sdílení neumí ještě vůbec představit. No a pak jsou tady ti tzv.průměrně zastoupení jedinci, někde u středu pomyslné osy...a těch bude zřejmě většina, ti pak proto v tomto nemívají příliš "problém", shledat se a porozumět si z hlediska toho časového aspektu v té sexualitě, kdy již.... Tak nějak to, myslím, i bude. Prostě, lidé jsme různí...a rozhodně se nedá říci, že když nemáš touhu hned toho atraktivního kluka líbat atd., že musíš být asexuální, ale ani vyloučit se to nedá, musíš zkrátka nadále zkoumat sama sebe, své reakce a pocity....city.
Ano city...., píšeš, že si myslíš, že jsi byla zamilovaná do určitého kluka, ale byla to skutečně láska nebo jen zdání lásky???? Zde by možná pro tebe mohla spočívat cesta k zodpovězení tvého dotazu. Zkus se zamyslit.....
Víš, mohu Tě ujistit, když to vezmu ze svého pohledu, tak pokud bych se setkala se sebeatraktivnějším mužem, ale nemilovala bych jej, jakýkoliv náznak fyzické náklonnosti, byť i jen polibku, by mi také neříkal absolutně nic....
Takže přeji hodně štěstí při dalším poznávání sebe sama....
Ahoj Lennis
Mám podobný problém
hlavně na mě nesahat proti vůli
to je pak hrůza,je mi pak divně,jsem potom "znečištěná"
Tak jsem tomu dala čas, skoro 7 let a pořád to cítím stejně. Čili nijak. Za ty roky se toho moc nezměnilo, jen jsem přerušila vysokou a "vegetuji" doma. Moje astma s alergií se vystupňovaly do té míry, že jsme prakticky zavřená v jednom pokoji už skoro 4 roky, ale není to tak, že bych mezi lidi vůbec nechodila. A také jsem se začala vídat se spolužákem ze střední, celý rok jsme se scházeli minimálně jednou týdně na procházky, psali si a volali. Sice mě vůbec nepřitahoval, ale chtěla jsem to alespoň vyzkoušet, nezavrhovala jsem možnost, že mi to zkrátka chvíli potrvá. Trávit s ním čas, procházet se, zajet do galerie - rok nevinných schůzek; dostala jsem od něj i pár hezkých pozorných dárečků (umělé růže, když mi opravdové květiny vadí; plyšáky místo čokolády, kterou také nesmím). Ale ani po více jak roce, kdy jsem pořád nechávala volný průběh, se mě zeptal, zda by mě mohl políbit. Jak krásné bude, když si věnujeme první polibek. A to byl z mé strany konec, trvalo mi asi půl hodiny, než jsem se rozhodla svolit. A necítila jsem vůbec nic. Ani po sexuální stránce ani po té duševní. Jen nepříjemný pocit a hlavou mi běželo, co to proboha dělám, když mi to není příjemné? Pořád ho mám ráda jako kamaráda, nerada mu ubližuji, ale bohužel on vůbec nepochopil, co jsem se mu snažila mnohokrát potom říci, ale to sem nepatří.
Je divné, že jsem si uvědomila, že necítím žádnou sexuální touhu a vůbec mě to netrápí? Tedy upřímně pořád ještě nezavrhuji, že jsem zkrátka nepotkala toho pravého, ale neupínám se na to. Jsem šťastná tak jak jsem. Jen nikdo v mém okolí to nechápe. Jen ještě pro přesnost, i když moc mezi lidi nechodím, když ano, jdu hlavně mezi uniformy (a koho by nepřitahovali muži v uniformách? Mě, neříkám, že jsou všichni úžasní, ale být v místnosti s 60 členy IZS v uniformách čekajících na udělení vyznamenání za statečnost a necítit ani náznak zájmu o žádného z nich?). Jsem z hasičské rodiny. A ještě jednu věc bych měla uvést, několik let chodím jako doprovod taťkovi na akci udílení cen Sportovce roku Libereckého kraje (chodíme jako zástupci našeho města). A ani na této akci nic a to přitom někteří hokejisté, no řekněme, že přehlídka to není k zahození. U všech těchto mužů (i žen, zvážila jsem opravdu všechno) jsem samozřejmě přemýšlela jen o tom, zda mě nezaujmou povrchně, zamilovanost k těmto příkladům nepatří.
Je dobře, že jsem se mohla někde vypsat. Trochu to pomohlo utřídit si myšlenky, protože, i když vím, co chci, okolí na mě tlačí a chce jiné odpovědi, než dávám. A věta, že vlastně nevím, že mi partner schází, protože jsem ho ještě nikdy neměla, padá v různých variantách dost často (z mé strany však ne).
Tedy, trápit se tím, že mně neco netrápí, mi osobně připadá docela ... no, řekněme zvláštní. Na druhou stranu, je důležité si říct, jestli smyslem mého života je uskutečňovat svůj vlastní osud nebo být jen loutkou, za jejíž provázky bude tahat tlak okolí. Mimo toho, když si člověk trvá na svém dost dlouho, okolí si postupně zvykne ... nevýhoda je, že to nebude dřív než řekněme ve třiceti.
(08. 05. 2017, 00:37:51)Lennis Napsal(a): [ -> ]Jen ještě pro přesnost, i když moc mezi lidi nechodím, když ano, jdu hlavně mezi uniformy (a koho by nepřitahovali muži v uniformách? Mě, neříkám, že jsou všichni úžasní, ale být v místnosti s 60 členy IZS v uniformách čekajících na udělení vyznamenání za statečnost a necítit ani náznak zájmu o žádného z nich?). Jsem z hasičské rodiny. A ještě jednu věc bych měla uvést, několik let chodím jako doprovod taťkovi na akci udílení cen Sportovce roku Libereckého kraje (chodíme jako zástupci našeho města). A ani na této akci nic a to přitom někteří hokejisté, no řekněme, že přehlídka to není k zahození. U všech těchto mužů (i žen, zvážila jsem opravdu všechno) jsem samozřejmě přemýšlela jen o tom, zda mě nezaujmou povrchně, zamilovanost k těmto příkladům nepatří.
Je dobře, že jsem se mohla někde vypsat. Trochu to pomohlo utřídit si myšlenky, protože, i když vím, co chci, okolí na mě tlačí a chce jiné odpovědi, než dávám. A věta, že vlastně nevím, že mi partner schází, protože jsem ho ještě nikdy neměla, padá v různých variantách dost často (z mé strany však ne).
Tak to se zdá vcelku jasné, pokud tě nepřitahují ometálovaní hrdinové, unifomovaní ochránci společnosti a ani ztepilí sportovci, možná že se jen snažíš držet jakéhosi vzoru všeobecně přijímaných ideálů.
A opak může být v tvém případě to pravé, najdi si ošklivého, s pupíkem, nehrdinského tuctovce, a snad i chudobného.
Možná nakonec vzplane láska, a ty zjistíš že jsi zrozena k tomu z takového člověka udělat prince.
Tedy pryč s domělou asexualitou, vrhni se do náruče netvorům a ať vášně zaplanou.
Není třeba mi za tyto rady děkovat, a zvát mne na pozdější případné svatební veselí...
(11. 05. 2017, 02:00:21)Magramal Napsal(a): [ -> ]Mimo toho, když si člověk trvá na svém dost dlouho, okolí si postupně zvykne ... nevýhoda je, že to nebude dřív než řekněme ve třiceti.
Značně optimistický odhad
Ale, řekněme, kolem pětačtyřicítky už to je všem jedno, dokonce i tobě
Umění spočívá v tom se jí v klidu, pohodě a vyrovnanosti dožít.