Asexual.cz

Mno... ale s hodně promile v krvi

->BB: To ano, ale:
1) už jsem to zkoušela a příiš zručný nebyl...s dalším jsem od toho ze zdravotích důvodů upustila
2) bůhví co by to bylo za týpka a jestli by mi to ještě víc nezhnusil. Gigolo bude profesionální a předpokládám že zručný, navíc by to bylo 100% podle mých představ a přání a to i v případě, že bych se rozmyslela že na to kašlu :o)
3) Gigolo si spíš bude hlídat svůj zdravotní stav a případné mé (ne)otěhotnění

-> werca: Tak... Když budu moct já rozhodovat o tom co se (ne)bude dít, tak není třeba být opilá

To jsi tedy hodně odvážná, Adriane, kdybys byla schopna do něčeho takového jít. Pro mne osobně tedy představa, že na mne sahá cizí mužský jehož neznám, natož jeho minulost, působí naopak totálně antisexuálně. Něco jako averzivní terapie. Navíc si myslím, že kluk, který jde dělat gigola, no, o jeho úrovni si nedělám žádné prazvláštní iluze....prostě to by nešlo, mít něco s takovým, ač proti nim nic nemám, ale že by v podstatě prostitut mohl být lékem na asexualitu, to si nemyslím. Podle mne tím "lékem" může být jen opravdová láska, kdy cítíme, že s tím druhým k sobě patříme, že je to skutečně ono. Potom je možné, že spousta problémů odpadne tak nějak přirozeně sama....

-> Nela: Ještě nevím jestli do toho půjdu... Mně cizí muži nevadí, ani když na mně sahají - když jim to povolím :o) No já to ani tak neberu jako "lék" jako spíše o ověření případně vyvrácení hypotézy (protože i všelijaká "hormonální léčba" atd. by jen uvádla do normálního stavu v případě, že je to porucha. V případě že není, bude neúčinná. To je že neco léčí neznamená že je to léčitelné...v tomhle bych asexualitu přiřadila spíše homosexualitě). A na "opravdovou lásku" nevěřím :o)

A co Tě k tomu vedlo, Adriane, smím-li se zeptat, že na lásku už nevěříš? Myslím, že už tak ve velmi mladém věku. To musí být hrozně smutný život nebo ne? Přece dva lidé se dávají dohromady, že jsou zamilovaní a věří si v tomto, jasně, že mohou časem procitnout a nebo také ne. Ideálně ten vztah prochází od období více egoistické zamilovanosti až do doby, kdy sice již s nimi necloumají emoce utržené z řetězu, ale zato si více váží jeden druhého, mohou se o sebe v životě opřít. A o to jde. Nejde o tu naivní představu lásky, to určitě ne. Jenže vzdát se víry, to je jako vzdát se naděje a tak nějak mám pocit, že si tímto postojem člověk pak odhání to, co by přitom tak strašně moc chtěl...

-> Nela: když ti tvůj víceméně snoubenec řekne, ... no to už je vážně hodně osobní :o) Ale na to, jak se tvářil jak mně hrozně miluje a pak přišel s tak pitomým důvodem... Ano, borcení ideálů v tak mladém věku je smutné. Já tomu říkám "dospívat znamená přicházet o iluze" a navíc zamilovanost a láska jsou v psychologické literatuře tak krásně popsané, že pro mně je to prostě přirozený proces a ne něco nadpřirozeného...a hlavně jak snadno se bortí manželství z tak pitomých důvodů....Lidé by se měli párovat na základě racionálního výběru, nikoli "zdogovaní hormony zamilovanosti"....nějak už nedokážu a nechci uvěřit, že je to možné..........(příliš tvrdá osobní zkušenost)

adriane: Možná to bude znít tvrdě, ale pokud k tomu přistupuješ takhle čistě racionálně, jakou má potom pro tebe cenu si vůbec hledat nějakého partnera? I já, přestože jsem abnormálně materialistický člověk a ke všemu se snažím přistupovat čistě ekonomicky, mám na vztahy dost idealistický, možná naivní pohled. I přes své příšerné životní zkušenosti stále věřím, že jednou najdu nějakou tu spřízněnou duši. Když to vezmu racionálně - o sex nemám zájem, toho, že bych ekonomicky neutáhl domácnost, se fakt nebojím, a děti taky nechci. Takže vlastně žádnou partnerku nepotřebuju a když jsem single, tak ušetřím spoustu času a starostí. Co mi ovšem chybí, je ta citová rovina. Prostě bych chtěl prožít ten pocit, kdy jsou do sebe dva lidi úplně totálně zamilovaní. A myslím, že to je i u spousty ostatních asexuálů důvod, proč si chtějí někoho najít.

však ano, s tím souhlasím...ale já jsem taková že toho druhého mám ráda tím více, čím více já investuji (času, energie,...) do něj a on do mně než nějakou hormonální bouří...prostě čím déle a intimněji (ve smyslu osobněji) někoho znám, tím ho mám raději...a jsou to velmi hluboké city. Zemřela bych pro ně

(16. 12. 2010, 00:19:48)Adriane Fox Napsal(a): [ -> ]-> Nela: když ti tvůj víceméně snoubenec řekne, ... no to už je vážně hodně osobní :o) Ale na to, jak se tvářil jak mně hrozně miluje a pak přišel s tak pitomým důvodem... Ano, borcení ideálů v tak mladém věku je smutné. Já tomu říkám "dospívat znamená přicházet o iluze" a navíc zamilovanost a láska jsou v psychologické literatuře tak krásně popsané, že pro mně je to prostě přirozený proces a ne něco nadpřirozeného...a hlavně jak snadno se bortí manželství z tak pitomých důvodů....Lidé by se měli párovat na základě racionálního výběru, nikoli "zdogovaní hormony zamilovanosti"....nějak už nedokážu a nechci uvěřit, že je to možné..........(příliš tvrdá osobní zkušenost)

A tak to chápu, také mi bylo ctí....někdy to zkrátka člověka mele, až ho to semele a to je malér, nesmíme se ale dát, jsme silné holky, přece. Kdybys věděla, co já jsem zažila nechutného, a to se v tomto případě o vztahu rozhodně mluvit nedalo, i tak to ale stačilo klidně na x životů. Jenže vzhledem k tomu, že se považuji za člověka s celkem vyrovnanou psyché, tak jsem dospěla k jednoznačnému a pevnému rozhodnutí, že za druhého jeho vlastní problémy řešit nelze, když ani sám je řešit nechce. V tomto jsem se stala nekompromisní. Toto vskutku není náš problém. Takže no problem. Neboj, Adri, ta "opravdová" láska jednou přijde a pak to půjde všechno jako po másle, žádný strach!

-> Nela: No to jsem zvědavá...a doufám že máš pravdu...i když tomu nevěřím