Ahojte,
prebehla som si príspevky v diskusiách a musím povedať, že asi som to mala oveľa jednoduchšie, ako mnohí z vás... nemusela som sa hľadať, môj status jednoducho prišiel a ja som ho iba akceptovala.
Ale pekne po poriadku. V 28 rokoch mi bol diagnostikovaný Ewingov sarkóm malej panvy. Nebudem opisovať tortúry, ktorými som si prešla, každopádne je to za mnou. Som 6 rokov v remisii (teda v období bez príznakov ochorenia, lebo onkopacient sa vraj vyliečiť nemôže...). Prekonala som náročnú operáciu, ktorej následkom bolo čiastočné ochrnutie pravej nohy. Našťastie, naučila som sa chodiť znovu. Liečba zanechala ale aj iné následky - najzávažnejšie sú neplodnosť a emocionálne a psychické zmeny. So svojou psychikou som sa popasovala, zapracovala na sebe, každý deň sa pokúšam zo seba urobiť lepšieho človeka. V konečnom dôsledku a v tomto pohľade mám dojem, že mi choroba veľa dala.
Jedno sa mi ale prekonať nepodarilo, a to averziu voči sexu. Určite sa na vzniku tohto stavu podieľali fyzické i psychické zmeny a v nemalej miere aj môj vtedajší partner. No nič na tom nezmením a vlastne ani meniť nechcem.
Nedávno mi zomrela maminka, s ktorou som žila. A ja cítim, že mi chýba ten sociálny kontakt. Mám síce veľkú rodinu, máme krásne vzťahy, no sestry majú svoje vlastné rodinky. Tak som sa tu tak nejako ocitla - medzi ľuďmi, ktorí ma snáď budú chápať
Prajem vám všetkým krásny večer
Zuzka
Tak tedy vítej mezi námi, Zuzko, je docela fajn slyšet o někom, kdo se snaží na sobě pracovat a udělat ze sebe lepšího člověka
. Bohužel takových je málo a většina těch, co se o to snaží, to o sobě asi neřeknou.
Ze zkušeností i za sebe mohu potvrdit, že nějaká dlouhodobá nemoc může člověku fakt hodně dát a zušlechtit charakter. Možná, že kdyby všichni lidé prošli nějakou nemocí, tak by celé lidstvo bylo mnohem lepší a charakternější než je teď
. Na druhou stranu žádnou nemoc nikomu nepřeji. Je to ale podobné jako s válkou. Také ji nikomu nepřeji, ale hodně lidem prospěje, podíváme-li se do historie, lidstvo bylo vždy nejvíce tvořivé a charakterní právě v obdobích po válce, kdy nic nebylo, kdy lidé měli své cíle a ideály a snažili se něco vybudovat. V období dlouhodobého míru a přepychu jako máme teď, kdy lidé nevědí, co roupama dělat, se vymýšlejí samé hlouposti a nejen charakter, ale i umění a jiné věci jdou docela pěkně "do kytek".
Ono se dobře buduje z nuly, když je vše zničený, rozbombardovaný. To pak krásně vynikne veškeré lidské dílo i když je nedokonalý. Vylepšovat to skoro dokonalý je mnohem větší kumšt. Je pak nemožné se zavděčit všem ve zhýčkaném davu. Což máme dnes.
Ano, celonárodní nebo mezinárodní nápravnou nemocí je bohužel válka. Je to způsob vůdců těch chudých, líných, neschopných závistivců srovnat si životní úroveň s těmi bohatšími, vyspělejšími, schopnějšími. Když se nemůžou mít taky dobře, tak ať se nemá dobře nikdo.
Krizové situace jako války naplno odhalí charaktery lidí. V dlouhodobých dobách míru jsou totiž někteří jen spící pátou kolonou. Další čekají na chaos, aby se obohatili na úkor druhých.
Války byly vždy bohatou inspirací pro umělecká díla, literaturu, filmy.
Neviem posúdiť tú vojnu, nezažila som. Ale zrejme to tak bude. V mojom malom svete ten zážitok bol obdobný. Pamätám si ľudí z nemocnice. S tými holými hlavami a obnaženými charaktermi sme sa nejako začali navzájom približovať jeden druhému, až sme si boli všetci rovní. Nezáležalo na veku, spoločenskom postavení, vzdelaní či vzhľade. Všetci sme mali len jeden cieľ - prežiť. Bolo to také čisté...
Nie, nemôžem to porovnať s vojnou alebo iným krízovým stavom v spoločnosti. My sme si nekonkurovali.
Vanellus: krásný příspěvek, moc tě obdivuji za tvou vnitřní sílu a za to, žes to všechno ustála takto se ctí. Averzi vůči sexu bych na tvém místě vůbec neřešila, máš bohatý vnitřní život a svou moudrost můžeš bez tak předávat dál, i kdyby jenom třeba prostřednictvím umění
. Také jsem si minulý rok prošla nemocí, sice zdaleka ne tak závažnou, ale přesto velmi nepříjemnou: infekční mononukleózou. Říká se jí nemoc z líbání, propuká při velkém duševním stresu (měli jsme to hodně špatné v rodině). A od těch dob po nějakém bližším muchlování už také neprahnu
. Je pravda, že nemoci nás vždycky nějakým způsobem změní.
Si veľmi milá, carol, ďakujem
Ono vieš, až také obdivuhodné to zase nie je. Človek, keď stojí tvárou v tvár svojej vlastnej smrteľnosti, jeho pud sebazáchovy ho nepustí. Horšie sú na tom ľudia, ktorí sa začnú utápať v sebaľútosti. Sebaľútosť je zabijakom zdravého rozumu a otázky typu "prečo práve ja?" sú v takých prípadoch zakázané - pretože ak nie ja, kto iný? komu inému by som to posunula?
Infekčná mononukleóza tiež nie je žiadna sranda, je dobre, že už si v poriadku. Držím palce
(10. 03. 2015, 20:35:04)carol Napsal(a): [ -> ]Také jsem si minulý rok prošla nemocí, sice zdaleka ne tak závažnou, ale přesto velmi nepříjemnou: infekční mononukleózou. Říká se jí nemoc z líbání, propuká při velkém duševním stresu (měli jsme to hodně špatné v rodině). A od těch dob po nějakém bližším muchlování už také neprahnu . Je pravda, že nemoci nás vždycky nějakým způsobem změní.
Zjednodušeně řečeno: políbila tě smrt
Vanellus: Sebelítost je vždycky zakázaná a i se strachem by se mělo šetřit, protože nás omezují, jak jsi to ostatně vystihla i ty
. Díky za držení palců, zatím jsem žádné následky nezaznamenala, tak jsem tím pravděpodobně prošla se ctí. Ale nebyl to můj první takhle vážný zdravotní problém: v deváté třídě ZŠ se mi v pravém koleni zpřetrhaly všechny vazy a odtrhla chrupavka, a to jsem si také pěkně užila. Dodnes děkuji bohu, že mi noha zůstala a slouží, jak má. Jen mohu jak u té mononukleózy, tak u té operace prohlásit, že úroveň dnešních doktorů (aspoň tady u nás) je poměrně mizerná. Mononukleózu jsem si koneckonců musela vyléčit sama, protože doktoři s tím byli úplně mimo a jen jsem vlastně díky nim spolykala tunu antibiotik k ničemu. Nakonec mi pomohlo kloktání obyčejné mořské soli s teplou vodou, ústní spreje, ostropestřec v tabletách a vitamíny a ovoce. Potom jsem ostatním nešťastníkům napsala i na české forum o mononukleóze, jak se vyléčit. Takže jsem své moudro aspoň předala dál, když už většina felčarů nestojí za nic
.
ChildFreeMan: S tímto výrokem mi připomínáš mou mamku, ta používá od těch dob podobnou hlášku. Naštěstí jsem díky Terrymu Pratchettovi poznala, že Smrť je docela sympaťák
.
(11. 03. 2015, 18:40:29)carol Napsal(a): [ -> ]Naštěstí jsem díky Terrymu Pratchettovi poznala, že Smrť je docela sympaťák .
...,, DOBŘE ŘEČENO, TŘEBA NA TAHLE SLOVA BUDE JEDNOU VZPOMENUTO. ZATÍM ŽIJ V POKOJI....!"
(11. 03. 2015, 22:08:59)adevr Napsal(a): [ -> ] (11. 03. 2015, 18:40:29)carol Napsal(a): [ -> ]Naštěstí jsem díky Terrymu Pratchettovi poznala, že Smrť je docela sympaťák .
...,, DOBŘE ŘEČENO, TŘEBA NA TAHLE SLOVA BUDE JEDNOU VZPOMENUTO. ZATÍM ŽIJ V POKOJI....!"
"Zeměplošský Smrť byl tradicionalista, který si zakládal na tom, že odvádí své řemeslo co nejlépe, a častokrát podléhal chmurám, protože jeho práci málokdo ocenil. Byl by rád dokázal, že jeho, Smrtě, se vlastně bojí málokdo, protože lidé mají strach především z bolesti, odloučení a zapomnění, a že je tedy nesmyslné mít odpor k někomu jen proto, že má prázdné oční důlky a snaží se svou práci dělat poctivě. Kdyby ho chtěl někdo poslouchat, byl by zdůraznil i tu skutečnost, že on stále používá kosu, přestože Smrťové na jiných planetách si už dávno pořídili kombajny." Terry Pratchett - Lehké fantastično
. Jedna z nejlepších knih, kterou jsem kdy četla.