11. 09. 2011, 15:40:20
Ahoj, do zhruba dvanácti třinácti jsem byla normální puberťačka, platonicky se zamilovávající do jednoho kluka za druhým, revoltující proti rodičům atd., však si to všichni pamatujeme. 
Jenže pak mi najednou všechny ty řeči o klucích, malování atd. začaly lézt silně krkem, najednou jsem si se spolužačkami neměla co říct... Našla jsem si před jedno netové fórum fanoušky kapely, kterou jsem tehdy milovala, a dlouhou dobu je považovala za své jediné, opravdové přátele...
No a pak jsem šla na střední do jiného města, bydlela jsem na intru a najednou bylo pořád co dělat - škola, začala jsem tancovat, hrát anglické divadlo, se spolubydlícími jsme prokecávaly všechny večery... Vztah jsem nehledala, nechyběl mi. Po maturitě jsem pokračovala na škole v tom samém městě, na tom samém intru... S novými spolužáky jsem se zdaleka nepřátelila tak jako s těma ze střední, ale jo, byli fajn, i když žádné akce jsme nepořádali. Ubyly mi aktivity, většinu jsem nahradila úžasnou brigádou, která pro mě byla velkým koníčkem a jejímž prostřednictvím jsem se seznámila s lidmi stejné krevní skupiny a začala jezdit na různé jejich akce... Jsou to mí přátelé, ale ne opravdoví - jsou zdaleka a sice si skvěle popovídáme, ale zdaleka ne o všem, a rozhodně to není tak, že bych se jim mohla s čímkoliv svěřit.
V posledním ročníku jsem si s jedním z nich začala opravdu skvěle rozumět, povídali jsme si o všem možném, svěřili jsme si věci, které neví ani naši rodiče... No a pak mi vyznal lásku, což byla pro mě tak trochu rána pod pás. Po lásce jsem totiž stále neprahla a hovorům o ní jsem se vyhýbala jako čert kříži - bylo mi nepříjemné přiznat, že nikoho nemám a nechci. Snažila jsem se k němu najít ten správný cit, ale nešlo to, nešlo. A já jsem nechtěla předstírat, a ani bych to nezvládla, byl by to podraz vůči mně i jemu. A postupně jeho vztah ke mně začal opadávat... Což se asi není co divit, že?
Ale teď jsem v krizi z toho, že ztrácím tak dobrého přítele, a přemýšlím o tom, jestli bych k němu přece jen nemohla začít něco cítit. Je to jediný kluk, který o mě měl kdy zájem, a já jsem hrozně zmatená - netoužím po klasickém vztahu, ale po člověku, kterému bych se mohla s čímkoliv svěřit, který by se mnou trávil volný čas, který by mi rozuměl... Ale postupně mi dochází, že tohle je hrozně těžké a že když odmítnu Martina, už někdo takový přijít nemusí a já zůstanu sama...
Jinak jsem taky spíš introvert, ale lidí se nebojím, ráda je poznávám a s výše zmíněnými přáteli nemám problém propařit tři noci po sobě. Možná je zakopaný pes v tom, že mi chybí právě sociální kontakt (protože takhle blbě jsem se nikdy předtím necítila) - v rodném městě jsem bez přátel a zatím bez práce, kterou marně hledám, mám sice skvělé rodiče, ale ono to nestačí.
Tak se jen tak potřebuju vypovídat, pomůže mi to.
Jenže pak mi najednou všechny ty řeči o klucích, malování atd. začaly lézt silně krkem, najednou jsem si se spolužačkami neměla co říct... Našla jsem si před jedno netové fórum fanoušky kapely, kterou jsem tehdy milovala, a dlouhou dobu je považovala za své jediné, opravdové přátele...No a pak jsem šla na střední do jiného města, bydlela jsem na intru a najednou bylo pořád co dělat - škola, začala jsem tancovat, hrát anglické divadlo, se spolubydlícími jsme prokecávaly všechny večery... Vztah jsem nehledala, nechyběl mi. Po maturitě jsem pokračovala na škole v tom samém městě, na tom samém intru... S novými spolužáky jsem se zdaleka nepřátelila tak jako s těma ze střední, ale jo, byli fajn, i když žádné akce jsme nepořádali. Ubyly mi aktivity, většinu jsem nahradila úžasnou brigádou, která pro mě byla velkým koníčkem a jejímž prostřednictvím jsem se seznámila s lidmi stejné krevní skupiny a začala jezdit na různé jejich akce... Jsou to mí přátelé, ale ne opravdoví - jsou zdaleka a sice si skvěle popovídáme, ale zdaleka ne o všem, a rozhodně to není tak, že bych se jim mohla s čímkoliv svěřit.
V posledním ročníku jsem si s jedním z nich začala opravdu skvěle rozumět, povídali jsme si o všem možném, svěřili jsme si věci, které neví ani naši rodiče... No a pak mi vyznal lásku, což byla pro mě tak trochu rána pod pás. Po lásce jsem totiž stále neprahla a hovorům o ní jsem se vyhýbala jako čert kříži - bylo mi nepříjemné přiznat, že nikoho nemám a nechci. Snažila jsem se k němu najít ten správný cit, ale nešlo to, nešlo. A já jsem nechtěla předstírat, a ani bych to nezvládla, byl by to podraz vůči mně i jemu. A postupně jeho vztah ke mně začal opadávat... Což se asi není co divit, že?
Ale teď jsem v krizi z toho, že ztrácím tak dobrého přítele, a přemýšlím o tom, jestli bych k němu přece jen nemohla začít něco cítit. Je to jediný kluk, který o mě měl kdy zájem, a já jsem hrozně zmatená - netoužím po klasickém vztahu, ale po člověku, kterému bych se mohla s čímkoliv svěřit, který by se mnou trávil volný čas, který by mi rozuměl... Ale postupně mi dochází, že tohle je hrozně těžké a že když odmítnu Martina, už někdo takový přijít nemusí a já zůstanu sama...
Jinak jsem taky spíš introvert, ale lidí se nebojím
, ráda je poznávám a s výše zmíněnými přáteli nemám problém propařit tři noci po sobě. Možná je zakopaný pes v tom, že mi chybí právě sociální kontakt (protože takhle blbě jsem se nikdy předtím necítila) - v rodném městě jsem bez přátel a zatím bez práce, kterou marně hledám, mám sice skvělé rodiče, ale ono to nestačí. Tak se jen tak potřebuju vypovídat, pomůže mi to.
Můj svět je v pořádku.
