12. 01. 2013, 14:51:30
(Tento příspěvek byl naposledy změněn: 12. 01. 2013, 15:12:55 uživatelem malacar-diskusni-forum-odejnice.)
Magramal,Dariach: Kluci, nevím jaké máte zkušenosti, ale když před prohlásím před někým ze svých přátel, že mě vztah s mužem, který po mě vyžaduje sbližování nic nepřináší a nelíbí se mi to, naopak mě to vyčerpává z optimistické mysli, dívají se na mě, jako bych byla příslušník mimozemské civilizace. 
Aby to nevypadalo tak zle, tak mi řeknou, že to jednou přijde. Nepřijde,vím to. Podle některých lidí,bych se i měla jít léčit. Jenže mě z toho nelze vyléčit. Mě to tak vyhovuje.
Zdendule: Vítám tě tady a doufám, že tu najdeš přátele. Není na tom nic divného, že "jistou činnost" odmítáš vykonávat. Jsme tu na tom všichni podobně. Za sebe můžu říct, že svou odlišnost jsem začala vnímat už na základní škole, všichni měli tu svou první lásku a mě z toho, že bych měla zažít něco podobného, se ježily hrůzou vlasy. Vnímám to jinak(vztahy obecně), většina z těch stejně starých si toho musí ještě hodně zažít, aby vůbec se jejich myšlení i morální hodnoty dostaly na tu úroveň, kde jsem já. A to je mi 23 let a nejlépe si rozumím s těmi, co jsou o 10 až 15 let starší(=už dospěli). Moji vrstevníci mi připadají(až na výjimky) jako stádo divoké zvěře, které nedávno opustilo brány středních škol a pletou si svobodu s anarchií. Mimochodem, když jsem jedno ministádečko pozorovala při obědě, došla jsem k přesvědčení, že jsem na tom ještě dobře, protože ti nebyli schopní se najíst příborem. Chápu, že ve všech rodinách to není vždy vyžadováno a když jsem někde na návštěvě, tak se směju sama sobě, že nezvládám celý oběd jednou lžící, ale nikdy bych si nedovolila na veřejnosti předvést to, co oni.
Aby to nevypadalo tak zle, tak mi řeknou, že to jednou přijde. Nepřijde,vím to. Podle některých lidí,bych se i měla jít léčit. Jenže mě z toho nelze vyléčit. Mě to tak vyhovuje. Zdendule: Vítám tě tady a doufám, že tu najdeš přátele. Není na tom nic divného, že "jistou činnost" odmítáš vykonávat. Jsme tu na tom všichni podobně. Za sebe můžu říct, že svou odlišnost jsem začala vnímat už na základní škole, všichni měli tu svou první lásku a mě z toho, že bych měla zažít něco podobného, se ježily hrůzou vlasy.
Vnímám to jinak(vztahy obecně), většina z těch stejně starých si toho musí ještě hodně zažít, aby vůbec se jejich myšlení i morální hodnoty dostaly na tu úroveň, kde jsem já. A to je mi 23 let a nejlépe si rozumím s těmi, co jsou o 10 až 15 let starší(=už dospěli). Moji vrstevníci mi připadají(až na výjimky) jako stádo divoké zvěře, které nedávno opustilo brány středních škol a pletou si svobodu s anarchií. Mimochodem, když jsem jedno ministádečko pozorovala při obědě, došla jsem k přesvědčení, že jsem na tom ještě dobře, protože ti nebyli schopní se najíst příborem. Chápu, že ve všech rodinách to není vždy vyžadováno a když jsem někde na návštěvě, tak se směju sama sobě, že nezvládám celý oběd jednou lžící, ale nikdy bych si nedovolila na veřejnosti předvést to, co oni.
Just because I can´t "do it" doesn´t mean I don´t love you.