07. 04. 2021, 19:26:15
(Tento příspěvek byl naposledy změněn: 07. 04. 2021, 19:35:59 uživatelem mar-diskusni-forum-teza.)
Tvoje příhoda s čepicí mi něco připomněla. Mám podobný zážitek, který byl ovšem v opačném gardu mužsko - ženském, jsem mužského pohlaví. Netýkalo se to tedy kšiltovky a bylo to v dost pozdějším věku (čímž to ovšem bylo trapnější).
Na rozdíl od tebe jsem nikdy nezapochyboval ohledně toho „správného“ směřování. A sex mi nepřipadal hnusný (tedy ten mužsko- ženský), jenom jsem jaksi neměl a nemám ten "tah na branku". Rád jsem byl s klukama, užíval si klučičí dobrodružství v klukovské partě. A jakmile se objevil nějaký objekt ženského pohlaví, už mi to zkazilo celý zážitek.
Že se neumíš seznámit? To přijde, nutně potkáváš lidi a něco po nich chceš. Předpokládám, že chodíš do práce, nebo alespoň na nákup. Nečekej, že přijde někdo sebevědomý, a uvede tě do velikého světa dospělých. Ono to krůčkách přijde samo. Pomalu, oproti jiným zatraceně pomalu. Ale tak to zkrátka bude. Žádné násilné uspěchávání. Jen občas do toho trochu "ťukni", nejdřív opatrně, pak můžeš silněji.
Já jsem s ženami neuměl komunikovat ještě ani v tvých třiceti. Řekl bych, že tehdy jsem se to začal učit, že jsem byl na začátku učebního procesu. Asexuálové zkrátka dospívají později.
Vůbec s tebou nesdílím pocit samoty v bytě. Nedokážu si naopak představit, že přijdu domů a tam na mne bude někdo čekat. Necítím potřebu se někomu vyzpovídat. Každopádně člověk si dokáže docela dobře popovídat i sám se sebou. Pokud cítím potřebu společnosti, tak za ní musím jít. Už ani nevím kolik je to let, kdy jsem pozval někoho k sobě domů. Deset? Patnáct? A když jdu "do společnosti", tak za kamarády (kolegy apod.), nebo i za dívkou, ženou. To, že každé "rande" končí sexem nebo nějakým fyzickým kontaktem platí snad jen ve filmech, nebo to tak někdo někde líčí. Takhle to není. Nemít nikoho doma má podle mne tu výhodu, že když chceš společnost, tak ji máš (viz výše), když ji nechceš zalezeš domů. Ale pokud na tebe bude doma někdo čekat, tak budeš vlastně pořád ve společnosti. A sama? Budeš muset někam utéct. A každý člověk potřebuje být někdy sám.
Že si někde někoho slyšela říkat, že je neromanticky asexuál a že to asi taky budeš? Hlavně žádné škatulkování typu já jsem tohle, nebo spíš tohle… Stejně se nikdy zcela netrefíš. Pak budeš mít mindrák, že to v něčem máš trochu jinak. Nebo se budeš chtít násilím napasovat do té škatulky a naděláš víc škody než užitku.
Hlavně: Každý člověk celý život na něco čeká, i když to tak třeba nevypadá. Většinu života člověk pročeká. Pravda, někdo je aktivnější. Ty alespoň máš představu, čeho by ses ráda dočkala, každý to štěstí nemá. Například co já se načekal, a dnes vím, že jsem tomu mohl jít naproti, jenže jsem nevěděl jak a čemu, přesto jsem se dočkal. Mohl bych litovat, že pozdě, ale proč. To k životu patří.
A nepoddávej se žádné lítosti. Jiní lidé zas litují něčeho jiného. Neexistuje někdo, kdo by ničeho nelitoval.
Na rozdíl od tebe jsem nikdy nezapochyboval ohledně toho „správného“ směřování. A sex mi nepřipadal hnusný (tedy ten mužsko- ženský), jenom jsem jaksi neměl a nemám ten "tah na branku". Rád jsem byl s klukama, užíval si klučičí dobrodružství v klukovské partě. A jakmile se objevil nějaký objekt ženského pohlaví, už mi to zkazilo celý zážitek.
Že se neumíš seznámit? To přijde, nutně potkáváš lidi a něco po nich chceš. Předpokládám, že chodíš do práce, nebo alespoň na nákup. Nečekej, že přijde někdo sebevědomý, a uvede tě do velikého světa dospělých. Ono to krůčkách přijde samo. Pomalu, oproti jiným zatraceně pomalu. Ale tak to zkrátka bude. Žádné násilné uspěchávání. Jen občas do toho trochu "ťukni", nejdřív opatrně, pak můžeš silněji.
Já jsem s ženami neuměl komunikovat ještě ani v tvých třiceti. Řekl bych, že tehdy jsem se to začal učit, že jsem byl na začátku učebního procesu. Asexuálové zkrátka dospívají později.
Vůbec s tebou nesdílím pocit samoty v bytě. Nedokážu si naopak představit, že přijdu domů a tam na mne bude někdo čekat. Necítím potřebu se někomu vyzpovídat. Každopádně člověk si dokáže docela dobře popovídat i sám se sebou. Pokud cítím potřebu společnosti, tak za ní musím jít. Už ani nevím kolik je to let, kdy jsem pozval někoho k sobě domů. Deset? Patnáct? A když jdu "do společnosti", tak za kamarády (kolegy apod.), nebo i za dívkou, ženou. To, že každé "rande" končí sexem nebo nějakým fyzickým kontaktem platí snad jen ve filmech, nebo to tak někdo někde líčí. Takhle to není. Nemít nikoho doma má podle mne tu výhodu, že když chceš společnost, tak ji máš (viz výše), když ji nechceš zalezeš domů. Ale pokud na tebe bude doma někdo čekat, tak budeš vlastně pořád ve společnosti. A sama? Budeš muset někam utéct. A každý člověk potřebuje být někdy sám.
Že si někde někoho slyšela říkat, že je neromanticky asexuál a že to asi taky budeš? Hlavně žádné škatulkování typu já jsem tohle, nebo spíš tohle… Stejně se nikdy zcela netrefíš. Pak budeš mít mindrák, že to v něčem máš trochu jinak. Nebo se budeš chtít násilím napasovat do té škatulky a naděláš víc škody než užitku.
Hlavně: Každý člověk celý život na něco čeká, i když to tak třeba nevypadá. Většinu života člověk pročeká. Pravda, někdo je aktivnější. Ty alespoň máš představu, čeho by ses ráda dočkala, každý to štěstí nemá. Například co já se načekal, a dnes vím, že jsem tomu mohl jít naproti, jenže jsem nevěděl jak a čemu, přesto jsem se dočkal. Mohl bych litovat, že pozdě, ale proč. To k životu patří.
A nepoddávej se žádné lítosti. Jiní lidé zas litují něčeho jiného. Neexistuje někdo, kdo by ničeho nelitoval.