10. 04. 2021, 17:19:15
Moniko, ty jsi vážně případ! Já snad za tebou přijedu!
Ale vážně: Když jsi v prvním příspěvku mluvila o bytě, byla to legrace, nebo takové nevážné snění? Zkus třeba si takový byt pronajmout, tedy respektive udělat všechno až do té fáze těsně před podpisem smlouvy. Nebo si ho pronajmi jen na měsíc. Ať sama sobě dokážeš, že v tobě něco je. Že když na to přijde, umíš si obstarat bydlení.
Ráno nasedni do vlaku směr Praha a domů se nevracej dřív jak ve dvacet dva nula nula. Třeba můžeš celý den přesedat z vlaku na vlak, projezdit půl republiky, nebo naopak vystoupíš na nějakém zapadlém nádražíčku - a teď co tam.
Bojím se sociálních kontaktů? Dobře, budu se jim vyhýbat. Ze začátku hodně, časem méně, to přijde samo. Při shánění bytu nikoho nepotřebuješ, je to čistě individuální záležitost, ale budeš komunikovat s makléři (sociální kontakt). Jezdíš vlakem, to jsou průvodčí, výpravčí, spolucestující, hlavně žádnou mapu ani jízdní řád - na všechno se ptej (sociální kontakt). Až přijedeš domů, řekneš: "Mami, dneska jsem jela do Prahy, pak do Ústí a přes Turnov zpátky" A ona uznale pokývá hlavou.
Potom řekneš: "Tati, pronajala jsem si byt." A on řekne: "Nepovídej, to ty bys přece nezvládla." Ale zvládla.
Uvidíš to sebevědomí. Navíc třeba zjistíš, že jsi z té návštěvy Prahy byla unešená, že bys tam chtěla pracovat a bydlet, a vaše firma tam má pobočku, takže... Že není nic hezčího než jezdit vlakem... Že chceš být realitní makléřka... Nebo naopak, že nechceš pracovat na železnici... Když nic jiného, budeš mít v práci o čem mluvit. Časem budou říkat: "No jo, to je ta, jak furt někam jezdí. Taky bych radši jela do Paříže, než lezla chlapům do postele."
Prostě užívej si individuálních aktivit a on se k tobě někdo přifaří, ani nebudeš vědět jak. Ostatně i tohle je forma takové aktivity.
A nezapomeň, že tady ti nikdo nic nevyčítá a vyčítat nebude.
Ale vážně: Když jsi v prvním příspěvku mluvila o bytě, byla to legrace, nebo takové nevážné snění? Zkus třeba si takový byt pronajmout, tedy respektive udělat všechno až do té fáze těsně před podpisem smlouvy. Nebo si ho pronajmi jen na měsíc. Ať sama sobě dokážeš, že v tobě něco je. Že když na to přijde, umíš si obstarat bydlení.
Ráno nasedni do vlaku směr Praha a domů se nevracej dřív jak ve dvacet dva nula nula. Třeba můžeš celý den přesedat z vlaku na vlak, projezdit půl republiky, nebo naopak vystoupíš na nějakém zapadlém nádražíčku - a teď co tam.
Bojím se sociálních kontaktů? Dobře, budu se jim vyhýbat. Ze začátku hodně, časem méně, to přijde samo. Při shánění bytu nikoho nepotřebuješ, je to čistě individuální záležitost, ale budeš komunikovat s makléři (sociální kontakt). Jezdíš vlakem, to jsou průvodčí, výpravčí, spolucestující, hlavně žádnou mapu ani jízdní řád - na všechno se ptej (sociální kontakt). Až přijedeš domů, řekneš: "Mami, dneska jsem jela do Prahy, pak do Ústí a přes Turnov zpátky" A ona uznale pokývá hlavou.
Potom řekneš: "Tati, pronajala jsem si byt." A on řekne: "Nepovídej, to ty bys přece nezvládla." Ale zvládla.
Uvidíš to sebevědomí. Navíc třeba zjistíš, že jsi z té návštěvy Prahy byla unešená, že bys tam chtěla pracovat a bydlet, a vaše firma tam má pobočku, takže... Že není nic hezčího než jezdit vlakem... Že chceš být realitní makléřka... Nebo naopak, že nechceš pracovat na železnici... Když nic jiného, budeš mít v práci o čem mluvit. Časem budou říkat: "No jo, to je ta, jak furt někam jezdí. Taky bych radši jela do Paříže, než lezla chlapům do postele."
Prostě užívej si individuálních aktivit a on se k tobě někdo přifaří, ani nebudeš vědět jak. Ostatně i tohle je forma takové aktivity.
A nezapomeň, že tady ti nikdo nic nevyčítá a vyčítat nebude.