20. 09. 2011, 07:01:16
Tak to máme s tím vztahem k tělu opravdu podobné. Dodneška mám určité problémy přijmout svoje tělo jako ženské, a jakmile se v pubertě začalo měnit, vytvořila jsem si k němu určitý odstup, jako by ode mě bylo oddělené. Ale touhu být muž jsem taky nikdy necítila, nechci být asi ani jedno. A taky se mi nejvíc líbí subtilní kluci, kteří vypadají jako holky (ať žijou manekýni!), nebo hodně mladí, kteří v sobě ještě mají něco nehotového, případně holky podobného typu.
Můj první krok k přijetí svého těla asi bylo, když jsem se po dvacítce vědomě rozhodla, že už nechci být ošklivá, a začala jsem nosit jiné oblečení než to, které jsem zdědila po sestře
Od té doby je to krůček po krůčku, přes občasné náběhy k nechutenství až k nákupním horečkám a skříním plným hadříků... No, a teď možná konečně postupuju od té vnější slupky hloub k samotnému svalstvu a kůži
Jak říkáš, když se člověk rozhodne něco přijmout, obvykle se brzo objeví cesta a s ní zajímaví lidé. Jde o to udělat ten první krok (což mi bohužel většinou hrozně trvá). Pohybuju se spíš v umělecké než v duchovní sféře, ale princip je stejný: když (obrazně řečeno) natáhneš ruku, většinou tě za ni nějaký učitel vezme. A po čase to můžeš zas sama oplácet dalším a rozhlížet se, jestli někdo nenatahuje ruku.
Držím palce s běžkami, na ty mám bohužel četné traumatické vzpomínky z dětství, kombinované s bytostným odporem ke sněhu a horské přírodě (jsem skrz naskrz velkoměstský typ). Na balet už se opravdu brzo chystám, jen se snažím po patnácti letech totální nehybnosti nejdřív nabrat na pilates nějakou tu stabilitu, pružnost a sílu, abych měla na čem stavět. Vlastně se hodlám časem propracovat k modernímu výrazovému tanci, ale chci mít aspoň základy baletu, protože bez základů se nic neudělá pořádně.
Mimochodem, jóga a tai-chi jsou vlastně svým způsobem východní podoby západního pilates a baletu, takže jdeme podobnou cestou, jen volíme jiné kulturní okruhy...
Můj první krok k přijetí svého těla asi bylo, když jsem se po dvacítce vědomě rozhodla, že už nechci být ošklivá, a začala jsem nosit jiné oblečení než to, které jsem zdědila po sestře
Od té doby je to krůček po krůčku, přes občasné náběhy k nechutenství až k nákupním horečkám a skříním plným hadříků... No, a teď možná konečně postupuju od té vnější slupky hloub k samotnému svalstvu a kůži Jak říkáš, když se člověk rozhodne něco přijmout, obvykle se brzo objeví cesta a s ní zajímaví lidé. Jde o to udělat ten první krok (což mi bohužel většinou hrozně trvá). Pohybuju se spíš v umělecké než v duchovní sféře, ale princip je stejný: když (obrazně řečeno) natáhneš ruku, většinou tě za ni nějaký učitel vezme. A po čase to můžeš zas sama oplácet dalším a rozhlížet se, jestli někdo nenatahuje ruku.
Držím palce s běžkami, na ty mám bohužel četné traumatické vzpomínky z dětství, kombinované s bytostným odporem ke sněhu a horské přírodě (jsem skrz naskrz velkoměstský typ). Na balet už se opravdu brzo chystám, jen se snažím po patnácti letech totální nehybnosti nejdřív nabrat na pilates nějakou tu stabilitu, pružnost a sílu, abych měla na čem stavět. Vlastně se hodlám časem propracovat k modernímu výrazovému tanci, ale chci mít aspoň základy baletu, protože bez základů se nic neudělá pořádně.
Mimochodem, jóga a tai-chi jsou vlastně svým způsobem východní podoby západního pilates a baletu, takže jdeme podobnou cestou, jen volíme jiné kulturní okruhy...