Skončím sama?

[At-diskusni-forum-mis]

Ještě jsem se tu nijak nepředstavila a mám tak nějak potřebu povědět někomu o tom, co mě poslední dobou trápí, tak to zkusím. Před pár lety jsem na internetu poprvé narazila na termíny „asexual“ a „aromantic“ a po chvíli brouzdání po anglofonních webovkách a fórech jsem si řekla, že oba výrazy na mě docela přesně sedí. Nepotkala jsem ještě nikoho, kdo by mě sexuálně nebo romanticky přitahoval – nepocítila jsem touhu se s někým vyspat nebo romanticky sblížit. Je mi jen něco přes dvacet a je dost možné, že za nějaký čas to budu cítit jinak a tyhle nálepky už se mi nebudou hodit, ale teď je to tak, jak to je.

No a nevyhnu se myšlenkám na budoucnost. Ještě mám před sebou pár let studia a bydlím u rodičů, takže v nejbližší době je vše ok. Ale co potom? Nejsem si tak úplně jistá, jestli je dobrý nápad žít pořád s rodiči. Dřív nebo později bych se ráda osamostatnila, a protože mě nijak neláká představa nechat se zatížit hypotékou na barák (a navíc, kým bych ho asi tak naplnila?), asi bych si pak pronajala nějaký malý byteček.

Jako aromantická asexuálka, která v žádném případě netouží po dětech, mám ale velmi omezený počet možností. Najít nějakého známého jako spolubydlícího asi nebude extra složité. Ale dlouhodobě? Naprostá většina takových lidí budou sexuálové a dříve či později si najdou nějakého toho romantického sexuálního partnera, se kterým se sestěhují. Ať už tedy začnu se spolubydlícím nebo ne, nakonec to stejně znamená žít sama. Ideální asi je představa aromantického asexuálního partnera/partnerky, ale je nás málo. Je skutečně reálná šance někoho takového najít?

Asi by mi ani tak nevadilo bydlet sama, ale jsem odjakživa introvert a melancholik s lehkou sociální úzkostí, což znamená, že mi dělá problémy navazovat kontakt s cizími lidmi, natož se spřátelit. Dokud bydlím s rodinou, nemám problém o víkendech a volných dnech, kdy nemusím do školy, nevystrčit paty z domu a mou jedinou společnost tedy tvoří rodina. Další „lidský kontakt“ tvoří spolužáci ve škole a občasné setkání s přáteli. Přemýšlím, jestli se nebudu cítit osaměle, až budu žít sama. Budou kolegové a občasné posezeníčko s přáteli a návštěva příbuzných stačit?

Jaký na to máte názor vy? Pokud jste na tom podobně, děsí vás představa celoživotního bydlení o samotě, nebo na ní nevidíte nic špatného?

[TaiTodd]

Řešila jsem něco podobného. Zatím bydlím s kamarádkou. Ta je sice zadaná, ale on bydlí a pracuje daleko a ona si tu dodělává školu. Plánují se sestěhovat během dvou let, až dokončí školu. Takže v bytě zůstanu sama. Je to byt jejích rodičů, takže buď budu dál v podnájmu u nich a nebo mám takovou vizi jít jednou do menšího baráčku někde v okolních vesnicích. Že ale v každém případě budu sama mi nevadí a počítám s tím. Ono vážně není snadné najít moc lidí, co bych snesla a co by pochopili, jak to mám zažité. Už i teď to mám tak, že se vídám max. se spolubydlící ( ale i ta je samotářka, obvykle se většinu dne nevidíme, obě zalezlé u sebe v pokoji) a s kolegyněmi v práci, sem tam jdu někam s kamarádkou, kterou jsem třeba dlouho neviděla. Jinak si ale vystačím sama. Pořídila jsem si zvířata. Mám fenku, králíka, potkany, mě třeba stačí ta zvířecí společnost. I se zvířaty si pokecám jsou to věrní posluchači, večer se přitulím k psovi... Mě osobně to vůbec neděsí, být dál sama, žít tak, naopak vím, že snesu jen málo koho a hledat někoho, koho bych náhodou snesla je pro mě únavné a i dost nepříjemné. Sama si vystačím.

[Cho-diskusni-forum-dec]

Doporučuji minimálně hledat lidi s podobnými zájmy. Důležité je si i ujasnit, co člověka těší. U mě je to mimo jiné třeba pobyt v přírodě. Jsem v ní rád sám, ale je to pro mě i komunikační prostředek, jak sdílet prostor a čas s dalšími lidmi. Pokud si s nimi člověk sedne a existuje oboustranná chuť se potkávat/sdílet, tak je to i zázemí, ze kterého získávám sílu, pohodu atd. A pokud ti lidé cítí to sdílení podobně, tak je jedno, že jsou třeba více sexuální, postupně mají rodiny, nebo třeba jen jednotlivě vychovávají děti. Jasně, nejde čekat, že na takového "volného kamaráda" budou mít vždy čas, rodina, děti nebo hledání partnera jsou pro ně silnější/důležitější, ale ty kamarádské vazby přetrvají a setkání přináší oboustranně radost. I když třeba po několik let ochabnou, protože mají malé děti atd.

Jsem přesvědčený, že u velké části populace nehraje zase sex a zamilovanost tak jedinečnou roli a jedinou motivaci, jak má více zde diskutujících pocit a strach. Alespoň mezi lidmi, které lépe znám, vnímám mnoho zájmů, silných motivací a radostí, které jsou dané koníčky, prací, nebo širší láskou k lidem, dětem, přírodě.

Takže určitě stojí za to vylézt z ulity a minimálně zkoušet, ve které společnosti je danému člověku dobře. A třeba že sám jsem spíš člověk, kterému by vyhovovalo mít/najít partnerku na celý život (zbytek života), tak minimálně za svého současného vnímání světa, bych považoval za strašně ochuzující, pokud by mi taková zamilovanost bránila vnímat to pěkné na dalších lidech a udržovat přátelství s kamarády a kamarádkami, kterých si vážím/mám k nim důvěru a oni ke mě.

[At-diskusni-forum-mis]

Řešila jsem něco podobného. Zatím bydlím s kamarádkou. Ta je sice zadaná, ale on bydlí a pracuje daleko a ona si tu dodělává školu. Plánují se sestěhovat během dvou let, až dokončí školu. Takže v bytě zůstanu sama. Je to byt jejích rodičů, takže buď budu dál v podnájmu u nich a nebo mám takovou vizi jít jednou do menšího baráčku někde v okolních vesnicích. Že ale v každém případě budu sama mi nevadí a počítám s tím. Ono vážně není snadné najít moc lidí, co bych snesla a co by pochopili, jak to mám zažité. Už i teď to mám tak, že se vídám max. se spolubydlící ( ale i ta je samotářka, obvykle se většinu dne nevidíme, obě zalezlé u sebe v pokoji) a s kolegyněmi v práci, sem tam jdu někam s kamarádkou, kterou jsem třeba dlouho neviděla. Jinak si ale vystačím sama. Pořídila jsem si zvířata. Mám fenku, králíka, potkany, mě třeba stačí ta zvířecí společnost. I se zvířaty si pokecám jsou to věrní posluchači, večer se přitulím k psovi... Mě osobně to vůbec neděsí, být dál sama, žít tak, naopak vím, že snesu jen málo koho a hledat někoho, koho bych náhodou snesla je pro mě únavné a i dost nepříjemné. Sama si vystačím.

To je pravda, se zvířátky je všechno lepší a já se svým kocourem taky často vedu rozhovory, o přitulení ani nemluvím
A s tou tolerancí ostatních lidí - je to tak, bydlet s někým jen abych se vyhnula samotě a lézt si vzájemně na nervy - asi taky není nejlepší řešení.

[Backstr-diskusni-forum-eet Boy]

Co se tyce bydleni, vubec bych se toho nebal. Ja uz se za zivot stehoval tolikrat ze to uz ani nepocitam. Ale vzdycky me nejvic vyhovovalo mit cely byt pro sebe. Momentalne bydlim u rodicu a intenzivne shanim spolubydleni, ale to jen z financnich duvodu, hned jak si to budu moct dovolit, zas si pronajmu neco samostatneho. Rozhodne bych nechtel vlastni bydleni, ani kdybych mel par mega na koupi, natoz pak hypoteku, a to z nekolika duvodu:
1. Svoboda. Majetek zaroven cloveka osvobozuje, ale take svazuje. Najem muzu kdykoliv ukoncit, sbalit kufry a letet na druhy konec sveta. Nesnesl bych predstavu, ze bydlim nekde po zbytek zivota. Klasicka predstava - najit si stalou praci, budovat karieru, koupit byt, zalozit rodinu a pak jit do duchodu - je pro me nocni mura. Nemam poneti kde budu za par mesicu, natoz pak za deset let.
2. Finance. Pro bezneho konformniho cloveka to mozna jde, ale ja poznal uz dost uspechu a padu, byly doby kdy jsem nemel na jidlo a naopak doby, kdy jsem nevedel co s penezma. Vezmes si hypoteku na 20 let, pak prijdes o praci a najednou nemas jak ji splacet. Nebo naopak - razantne se ti zvysi prijem a najednou budes chtit misto garsonky neco lepsiho. Z hypoteky se sice vyvazat taky muzes, ale vypovedet najem a jit nekam jinam je mnohem jednodussi.
3. Dohledatelnost. Jsem pomerne protisystemovy clovek, a jsem rad, kdyz o me stat, urady, banky, a vlastne obecne kdokoliv, vi co nejmene. A nemovitost nemuzes nekam schovat. Muzes se dostat do dluhu a byt ti sebere exekutor. Kdyz nic oficialne nemas, nikdo ti nic sebrat nemuze. Kdyz po me pujde exekutor, vsechny penize poslu do kryptomen, nikomu nesdelim adresu bydliste a jsem vysmatej .
Jedina zajimava vec na nemovitostech je podle me investice - koupit dum/byt a pak ho pronajimat. To muze prinaset slusny zisk, ale taky odpovednost a spousta starosti - nekdo to vybydli, neplati, dela bordel...
Ale abych se vratil k tematu: jak pises, tak partnera nechces a jsi spise introvertni povahy. V tom pripade si myslim, ze budes nejspokojenejsi, kdyz budes bydlet sama. Druha vec je samozrejme osamelost jako takova, ale v tom vlastni bydleni neni prekazkou. I tak si muzes hledat lidi se spolecnymi zajmy atd. Me osobne treba stve, ze se s kamarady nesetkavam tak casto jak bych chtel. Driv jsme chodili nekam porad, poradali lan party, a tak, a ted nikdo nema cas a vsechno to tak nejak umrelo. Tak misto toho chodim po barech, kde se da snadno seznamit s novymi lidmi a pokecat. Ale samozrejme zalezi na tom, co ti vyhovuje.

[jan]

Já bych to viděl tak, že vždy to nějak dopadne.

Měl jsem to podobně, dokud jsem pouze studoval byl jsem přes týden v Praze na koleji, o víkendu doma u rodičů a s nikým jsem se moc nestýkal. Následně jsem si v Praze pronajal garzonku, ve které je mi dobře a mám tu klid. Pro mě ideál.

Když chce člověk společnost vždy může někam zajít, dnes není díky internetu problém najít akce, kde se scházejí lidé s podobnými koníčky, případně může člověk jít jen tak na blind se někam podívat, někam si sednout a třeba poznat nové lidi. Z tvého textu mám pocit, že jsi povahově podobný typ člověka (... v poznávání povahy lídí sem ale totální poleno, tak to vem s hóóódně velkou rezervou ), takže takovýto styl žívota by mohl být ideální.

Pokud by ti více vyhovovala spolubydlení, teké není problém něco najít, ale jak zde již zaznělo, nebude to nejspíš napořád a třeba pro mě osobně je střídání lidí, tedy zvykání si na nové a přízpůsobování se, konflikty atp. děsivá představa

Long story short (teď si za boha nemůžu vzpomenout na český ekvivalent...): Není se čeho bát, pokud ti nebude styl života v budoucnu vyhovovat, vždy ho můžeš změnit

[At-diskusni-forum-mis]

Já bych to viděl tak, že vždy to nějak dopadne.

Měl jsem to podobně, dokud jsem pouze studoval byl jsem přes týden v Praze na koleji, o víkendu doma u rodičů a s nikým jsem se moc nestýkal. Následně jsem si v Praze pronajal garzonku, ve které je mi dobře a mám tu klid. Pro mě ideál.

Když chce člověk společnost vždy může někam zajít, dnes není díky internetu problém najít akce, kde se scházejí lidé s podobnými koníčky, případně může člověk jít jen tak na blind se někam podívat, někam si sednout a třeba poznat nové lidi. Z tvého textu mám pocit, že jsi povahově podobný typ člověka (... v poznávání povahy lídí sem ale totální poleno, tak to vem s hóóódně velkou rezervou ), takže takovýto styl žívota by mohl být ideální.

Pokud by ti více vyhovovala spolubydlení, teké není problém něco najít, ale jak zde již zaznělo, nebude to nejspíš napořád a třeba pro mě osobně je střídání lidí, tedy zvykání si na nové a přízpůsobování se, konflikty atp. děsivá představa

Long story short (teď si za boha nemůžu vzpomenout na český ekvivalent...): Není se čeho bát, pokud ti nebude styl života v budoucnu vyhovovat, vždy ho můžeš změnit

Je to tak - lepší vždycky vyrazit na průzkum, hledat vhodnou společnost venku a mít možnost vždycky se stáhnout zpátky do úkrytu, kde je klid a bezpečí, než bydlet s lidmi, se kterými si člověk úplně nesedne a nemít tedy kam se schovat.
Moje seznamování s lidmi probíhá tak, že spíš vyčkávám, dokud se mě neujme nějaký extrovert a nebo hodně odvážný introvert  

Long story short - abych to zkrátil? 

[Zir-diskusni-forum-iath]

Podle mě je dobrý mít pro případnej důchod (pokud se ho člověk má v úmyslu dožít) nějakej domek nebo byt na hypotéku, a když bude chtít pracovat někde jinde, tak se to bude platit z toho, co zaplatí na nájmu nějaký spolehlivý člověk, co tam bude mezitím bydlet. Jen tak pro sichr. Přijde mi nahovno představa, být stará a muset platit nájem z důchodu, kterej může být kdoví jakej.

[jan]

Long story short - abych to zkrátil? 

To bude asi ono... i kdyz mi to teda v cestine zni divne

Podle mě je dobrý mít pro případnej důchod (pokud se ho člověk má v úmyslu dožít) nějakej domek nebo byt na hypotéku, a když bude chtít pracovat někde jinde, tak se to bude platit z toho, co zaplatí na nájmu nějaký spolehlivý člověk, co tam bude mezitím bydlet. Jen tak pro sichr. Přijde mi nahovno představa, být stará a muset platit nájem z důchodu, kterej může být kdoví jakej.

Tak urcite, ale rozhodne bych to neresil hned po skole, rek bych ze tech +-30 je idealni cas na reseni hypoteky.

[ad-diskusni-forum-evr]

Jestli skončíte sama, tak to záleží na vás. Očividně, když jste tohle téma začala, o to příliš ale nestojíte, nebo se toho bojíte.
Ale je to hlavně o signálech které vysíláte do okolí.
Jenže jako asexuálka, když se rozhodnete někoho najít, nevyhnete se mnohdy i nepříjemným zkušenostem. To už k tomu patří, ale bez toho zůstanete doopravdy sama.
Pokud se na vás neusměje štěstí, nebo nějaký jinoch, na těchto stránkách.
Ale i zde buďte obezřetná, ne každý kdo se tu prezentuje a loví, bývá skutečný asexuál. Mnohým se osamělé a hledající se bytosti jeví jako snadnější kořist.