25. 03. 2010, 15:21:58
Asi hlavně: ahoj všichni ... Pokusím se sepsat, co mě sem přivádí, snad to celé bude dávat smysl.
Tím, "co jsem", jsem se začala zabývat až nedávno. První sex jsem měla ve 24 letech a dodnes (je mi 33) jsem neměla jiného sexuálního partnera. Na otázku mé matky, proč už si proboha někoho nenajdu, jsem před pár lety odpověděla: Víš, když já si u pár lidí dovedu představit, že bych s nimi mohla žít, ale nedovedu si představit, že bych s nimi měla spát. Závěr mé mámy: no tak s tímhle přístupem teda určitě nikoho nenajdeš. Už se o tom nebavíme.
Když jsem před dvěma lety (tak dlouho trvalo, než jsem více méně ukončila "sexuální" vztah, ale šlo o sex tak dvakrát do roka) svému gynekologovi řekla, že nebudu potřebovat antikoncepci, podíval se na mě naprosto zděšeně. To přece není normální. Promlouval mi do duše, přece nemůžu být dlouhodobě bez sexu ...
Ale můžu, pane doktore. A je mi tak líp. Chybí mi člověk, s nímž bych mohla sdílet úspěchy i prohry, smích i slzy, dokonce moc mi chybí. Ale to přece nemá se sexem co dělat ... alespoň pro mě ne.
Domů jsem se vrátila s pocitem, že musím být prostě "divná", že jsem se matce přírodě tak nějak nepovedla. Začala jsem se zabývat otázkami sexuality. Zkoumat vlastní pocity. Pomalu a postupně se začínám identifikovat s asexualitou - a mám konečně pocit, že nacházím odpovědi... A doufám, že jich tady najdu víc.
Tolik zmatený úvod od zmatené duše
Tím, "co jsem", jsem se začala zabývat až nedávno. První sex jsem měla ve 24 letech a dodnes (je mi 33) jsem neměla jiného sexuálního partnera. Na otázku mé matky, proč už si proboha někoho nenajdu, jsem před pár lety odpověděla: Víš, když já si u pár lidí dovedu představit, že bych s nimi mohla žít, ale nedovedu si představit, že bych s nimi měla spát. Závěr mé mámy: no tak s tímhle přístupem teda určitě nikoho nenajdeš. Už se o tom nebavíme.
Když jsem před dvěma lety (tak dlouho trvalo, než jsem více méně ukončila "sexuální" vztah, ale šlo o sex tak dvakrát do roka) svému gynekologovi řekla, že nebudu potřebovat antikoncepci, podíval se na mě naprosto zděšeně. To přece není normální. Promlouval mi do duše, přece nemůžu být dlouhodobě bez sexu ...
Ale můžu, pane doktore. A je mi tak líp. Chybí mi člověk, s nímž bych mohla sdílet úspěchy i prohry, smích i slzy, dokonce moc mi chybí. Ale to přece nemá se sexem co dělat ... alespoň pro mě ne.
Domů jsem se vrátila s pocitem, že musím být prostě "divná", že jsem se matce přírodě tak nějak nepovedla. Začala jsem se zabývat otázkami sexuality. Zkoumat vlastní pocity. Pomalu a postupně se začínám identifikovat s asexualitou - a mám konečně pocit, že nacházím odpovědi... A doufám, že jich tady najdu víc.
Tolik zmatený úvod od zmatené duše
Just an Illusion of Reality