Zdravím všechny

[Ne-diskusni-forum-la]

Nyní skromná výtka. Tvá úvaha vzniku světa je neškodná, avšak pořád se tu opakuje ten samý problém: "vznik", tudíž "absolutizace" času. Bylo by složité si připustit, že původ jde mimo jakékoli naše myšlenkové možnosti? Tedy, potřebujeme vůbec nějaké teorie, když jsme schopni disponovat tím největším darem, a to vhledem? Na druhé straně lze tento prohřešek tolerovat, nakolik se nejedná o nic jiného, než o snahu přiblížit vhled slovy, což bude mít z příčiny a tím pádem i ve výsledku vždy za následek trochu "materializace" a logického nedorozumění!

Arthure, já s tím souhlasím. Je třeba, dle mého náhledu, uvědomit si jedno: jsme lidé, již s určitou možností, stupněm porozumění přiblížit se Pravdě, ale stále je tam limitace lidstvím, myslím, že rozumný člověk si tuto skutečnost uvědomuje...byli a jsou i velcí vědci, lidé vědeckého světa, nejen teologové a zde opovrhovaní filozofové, kteří zůstali navzdory svým mnohým vědomostem v této otázce skromnými pozorovateli a to jsou dle mého skuteční vědci, osobnosti, nemá-li kdo tuto vlastnost, má stále velké rezervy ve svém pochopení, byť by se pyšnil mnohými slovutnými tituly....víš, jak se to říká, světská sláva polní tráva....

Tedy ano, chceme-li se vyjadřovat o Nejvyšší skutečnosti, vždy naše vyjádření, úvahy jdou skrze linii našeho lidství, tedy omezení, proto ještě nějaká absolutní výpověď (o Bohu) ani není možná. Můj vhled, který se mi osvědčil, je srdcem, právě tam, kde už je limitace rozumovým poznáním, já srdce, intuici nezavrhuji, představuje pro mne právoplatný, naprosto rovnoprávný aspekt našeho vnímání a posuzování reality, vedle rozumového poznání. Kdyby byl svět složen ze samých nesmlouvavých racionalistů, to by byla přece hrůza!

Illusorovi: Illusore, já jsem Ti zde přece již psala, že Ti přeji a nijak Ti neberu skutečnost, že ses našel v tzv. vědeckém světonázoru, hlavní je, že jsi tak spokojený a našel jsi pro sebe odpovědi. Z hlediska mého poznání, je to dokonce přirozený způsob vývoje, nějakého dosaženého stupně v poznání. Je to poznání poměrné, které správně popisuje výsek reality, nikoliv celek. Je to asi jako když člověk barvoslepý, vidí správně tvary, obrysy věcí, skutečnosti, ale již popírá barvy objektů, které zde jsou, ale on je popírá, protože je nemá schopnost vidět. Já jsem také limitována, chápu realitu do určitého stupně, který mi byl dán a kterého jsem třeba dosáhla vývojem...a dále nemohu. Jsme všichni na stejné lodi, tomu věř. Čili, v této otázce vše OK, já Ti přece nechci nic vyvracet, jak můžeš vidět.
Děláš ale Ty to samé? Jsi schopen respektovat stupeň poznání druhého? Problém není tedy v tom, že my dva a Arthur třeba se v náhledu na realitu neshodneme, vůbec ne, problém vidím ve tvém bojovném úsilí za každou cenu propagovat a prosazovat vůči druhým to, čemu říkáš pravda. To může být i nebezpečné a v určitých stadiích se tomu říká fanatismus. Fanatismus vědy, víry, lhostejno, nejde tolik o dogma, ale o postoj jedince, který danou myšlenku propaguje. Čili toliko úvahy k tomuto. Vím, Ty mi na to asi odpovíš, že přece nelze srovnávat vědu a filozofii, náboženství, že věda je královnou a mírou všech věcí....ač vědecké poznání ctím, toto si jednoduše skutečně nemyslím. Toliko za mne.