16. 07. 2014, 18:06:29
(16. 07. 2014, 17:26:55)cheron Napsal(a): No, já (ač do nějakého idola, se kterým by chtěl každý vést konverzaci mám daleko) to mám naopak Lidi zase mají tendenci se mně svěřovat (zřejmě protože kolem sebe šířím nepatřičný humor, kterému se směju jen já). A svěřují se s takovými pitomostmi, že jsou pak překvapení, když narovinu řeknu, že mě to ani trochu nezajímá
chápu jak to myslíš, ale být na straně těch co se svěřují by mě tvoje reakce vůbec nepotěšila
Já mám asi od všeho trochu...taky když relaxuju a jsem v pohodě, tak se mě kde kdo ptá, proč jsem zase naštvaná nebo co se mnou zase je? Marně vysvětluju že nic, že prostě můj oblyčej má v uvolněném stavu takový výraz.
A pak se mi taky stává, že se mi vyhýbají revizoři a kde jaké kontroly na brigádách a tak, protože prý vypadám, že bych nebyla schopná někoho podvést nebo něco ukrást
Na druhou stranu když má někdo "štěstí" a něco se nedaří, zmešká, rozbije, nepovede,....tak je to na 100% mě
A vůbec nejhorší je, když mám konečně jeden den radost, že jsem něco pěkného prožila, něco se povedlo a hned v zápětí na to přijde další katastrofa. Nevím co jsem komu provedla, že nemůžu mít chvíli štěstí a radost?...ne, že bych na tom ve srovnání s některými lidmi byla špatně, ala zase ne, že bych na tom nemohla být lépe
[/quote]
Ted mne doslo, ze mozna prave proto se sveruji. Mou reakci je nicnerikajici pohled a netecnost. Nenasleduje tedy poucovani, utesovani ani rady do zivota. Vykecavajici se vykecal, o mne vi, ze nic nevykecam (a to ani za predpokladu, ze bych jeste za chvili vedel, o cem byla rec) a za tyden se muze prijit vykecat znovu