16. 11. 2016, 02:00:43
Ahoj...
Zajimavy je pro me to, co pises o ty hypoteticky situaci s zidli.. Vlastne je to pro me jedna z vyraznejsich otazek, na kterou sam v sobe hledam odpoved. Skutecne potrebuju, aby muj partner projevoval jakoukoliv miru nadseni ci radosti z veci, kterym se venuju, ktere vytvorim? Neni to nahodou jen jakasi znamka slabosti ve me samotnem, nejaky sebemensi projev neduvery v to, co ja sam delam?
V soucasne dobe jsem celkem dost tvurci a za nejakou dobu uz jsem se odnaucil prezentovat a sdilet cokolikv lidem/s lidmi, o kterych mam pocit, ze by je to melo zajimat, protoze jsou to treba moji blizci pratele.. Co si budem povidat, vzdycky z deseti prijdou dva ci jeden... Ale je spousta dalsich lidi, ktere neznam a to, co delam je zajima.
A v partnerskem vztau to vnimam asi podobne. A vlastne v nem potrebuju jeste neco daleko jemnejsiho a nepatrnejsiho, co nas udrzi dohromady, krom osobnich partnerskych filosofii a nedejboze ocekavani. Stejne jako jsou lidi sex-normativni, maji obcas pocit, ze lecjaka mala odchylka je problem. Treba to, ze pri rozhovoru obcas dokaze spadnout retez a hned je problem, ze chvili mlcime.. To je jen jeden z prikladu.
Jistym zpusobem asi neverim na tyhle vsechny faktory, jako na pomyslne vtahove lepidlo. Myslim, ze kazdej musi stat pevne za sebou a nezazlivat tomu druhemu, ze zrovna treba nepochopil moji naprosto revolucni novou basnicku a dokonce si o ni treba dovolil rici, ze mu prijde blba.. Pouze sam za sebe rikam, dva lidi spojuje neco hlubsiho.. Neco co ucitim, ikdyz se na sebe budem jen hodinu mlcky divat..
Hrube receno "budu stastnej, kdyz uvidim, ze jsi stastnej z toho, ze se ti neco povedlo.. obecne. Ale nechtej sakra po me at te obdivuju za to, jakou jsi udelal peknouo vidlicku. Aha promin, myslel jsi zidlicku? - sikovnej kluk!" ... vnitrni monology tohoto typu jsem skutecne v partnerskem vztahu mival..
Zajimavy je pro me to, co pises o ty hypoteticky situaci s zidli.. Vlastne je to pro me jedna z vyraznejsich otazek, na kterou sam v sobe hledam odpoved. Skutecne potrebuju, aby muj partner projevoval jakoukoliv miru nadseni ci radosti z veci, kterym se venuju, ktere vytvorim? Neni to nahodou jen jakasi znamka slabosti ve me samotnem, nejaky sebemensi projev neduvery v to, co ja sam delam?
V soucasne dobe jsem celkem dost tvurci a za nejakou dobu uz jsem se odnaucil prezentovat a sdilet cokolikv lidem/s lidmi, o kterych mam pocit, ze by je to melo zajimat, protoze jsou to treba moji blizci pratele.. Co si budem povidat, vzdycky z deseti prijdou dva ci jeden... Ale je spousta dalsich lidi, ktere neznam a to, co delam je zajima.
A v partnerskem vztau to vnimam asi podobne. A vlastne v nem potrebuju jeste neco daleko jemnejsiho a nepatrnejsiho, co nas udrzi dohromady, krom osobnich partnerskych filosofii a nedejboze ocekavani. Stejne jako jsou lidi sex-normativni, maji obcas pocit, ze lecjaka mala odchylka je problem. Treba to, ze pri rozhovoru obcas dokaze spadnout retez a hned je problem, ze chvili mlcime.. To je jen jeden z prikladu.
Jistym zpusobem asi neverim na tyhle vsechny faktory, jako na pomyslne vtahove lepidlo. Myslim, ze kazdej musi stat pevne za sebou a nezazlivat tomu druhemu, ze zrovna treba nepochopil moji naprosto revolucni novou basnicku a dokonce si o ni treba dovolil rici, ze mu prijde blba.. Pouze sam za sebe rikam, dva lidi spojuje neco hlubsiho.. Neco co ucitim, ikdyz se na sebe budem jen hodinu mlcky divat..
Hrube receno "budu stastnej, kdyz uvidim, ze jsi stastnej z toho, ze se ti neco povedlo.. obecne. Ale nechtej sakra po me at te obdivuju za to, jakou jsi udelal peknouo vidlicku. Aha promin, myslel jsi zidlicku? - sikovnej kluk!" ... vnitrni monology tohoto typu jsem skutecne v partnerskem vztahu mival..