24. 09. 2017, 12:03:46
Ještě jsem se tu nijak nepředstavila a mám tak nějak potřebu povědět někomu o tom, co mě poslední dobou trápí, tak to zkusím. Před pár lety jsem na internetu poprvé narazila na termíny „asexual“ a „aromantic“ a po chvíli brouzdání po anglofonních webovkách a fórech jsem si řekla, že oba výrazy na mě docela přesně sedí. Nepotkala jsem ještě nikoho, kdo by mě sexuálně nebo romanticky přitahoval – nepocítila jsem touhu se s někým vyspat nebo romanticky sblížit. Je mi jen něco přes dvacet a je dost možné, že za nějaký čas to budu cítit jinak a tyhle nálepky už se mi nebudou hodit, ale teď je to tak, jak to je.
No a nevyhnu se myšlenkám na budoucnost. Ještě mám před sebou pár let studia a bydlím u rodičů, takže v nejbližší době je vše ok. Ale co potom? Nejsem si tak úplně jistá, jestli je dobrý nápad žít pořád s rodiči. Dřív nebo později bych se ráda osamostatnila, a protože mě nijak neláká představa nechat se zatížit hypotékou na barák (a navíc, kým bych ho asi tak naplnila?), asi bych si pak pronajala nějaký malý byteček.
Jako aromantická asexuálka, která v žádném případě netouží po dětech, mám ale velmi omezený počet možností. Najít nějakého známého jako spolubydlícího asi nebude extra složité. Ale dlouhodobě? Naprostá většina takových lidí budou sexuálové a dříve či později si najdou nějakého toho romantického sexuálního partnera, se kterým se sestěhují. Ať už tedy začnu se spolubydlícím nebo ne, nakonec to stejně znamená žít sama. Ideální asi je představa aromantického asexuálního partnera/partnerky, ale je nás málo. Je skutečně reálná šance někoho takového najít?
Asi by mi ani tak nevadilo bydlet sama, ale jsem odjakživa introvert a melancholik s lehkou sociální úzkostí, což znamená, že mi dělá problémy navazovat kontakt s cizími lidmi, natož se spřátelit. Dokud bydlím s rodinou, nemám problém o víkendech a volných dnech, kdy nemusím do školy, nevystrčit paty z domu a mou jedinou společnost tedy tvoří rodina. Další „lidský kontakt“ tvoří spolužáci ve škole a občasné setkání s přáteli. Přemýšlím, jestli se nebudu cítit osaměle, až budu žít sama. Budou kolegové a občasné posezeníčko s přáteli a návštěva příbuzných stačit?
Jaký na to máte názor vy? Pokud jste na tom podobně, děsí vás představa celoživotního bydlení o samotě, nebo na ní nevidíte nic špatného?
No a nevyhnu se myšlenkám na budoucnost. Ještě mám před sebou pár let studia a bydlím u rodičů, takže v nejbližší době je vše ok. Ale co potom? Nejsem si tak úplně jistá, jestli je dobrý nápad žít pořád s rodiči. Dřív nebo později bych se ráda osamostatnila, a protože mě nijak neláká představa nechat se zatížit hypotékou na barák (a navíc, kým bych ho asi tak naplnila?), asi bych si pak pronajala nějaký malý byteček.
Jako aromantická asexuálka, která v žádném případě netouží po dětech, mám ale velmi omezený počet možností. Najít nějakého známého jako spolubydlícího asi nebude extra složité. Ale dlouhodobě? Naprostá většina takových lidí budou sexuálové a dříve či později si najdou nějakého toho romantického sexuálního partnera, se kterým se sestěhují. Ať už tedy začnu se spolubydlícím nebo ne, nakonec to stejně znamená žít sama. Ideální asi je představa aromantického asexuálního partnera/partnerky, ale je nás málo. Je skutečně reálná šance někoho takového najít?
Asi by mi ani tak nevadilo bydlet sama, ale jsem odjakživa introvert a melancholik s lehkou sociální úzkostí, což znamená, že mi dělá problémy navazovat kontakt s cizími lidmi, natož se spřátelit. Dokud bydlím s rodinou, nemám problém o víkendech a volných dnech, kdy nemusím do školy, nevystrčit paty z domu a mou jedinou společnost tedy tvoří rodina. Další „lidský kontakt“ tvoří spolužáci ve škole a občasné setkání s přáteli. Přemýšlím, jestli se nebudu cítit osaměle, až budu žít sama. Budou kolegové a občasné posezeníčko s přáteli a návštěva příbuzných stačit?
Jaký na to máte názor vy? Pokud jste na tom podobně, děsí vás představa celoživotního bydlení o samotě, nebo na ní nevidíte nic špatného?