10. 10. 2018, 20:35:33
Díky za reakci!
Upřímně Ti velmi závidím, že můžeš žít bez antidepresiv. U mne to bohužel není možné, protože bez nich jsem byla jako živá mrtvola - ležela jsem v posteli, celý den čuměla do blba nebo spala a případně brečela. Nešlo to. Měla jsem silné sebevraždené sklony a byla jsem hospitalizována na psychiatrii kvůli silným depresím. Deprese cítím stále, ale mohu žít, chodit ven, občas se i zasmát a fungovat. Že se často člověk cpe chemií zbytečně, s tím souhlasím, ale já strávila prakticky půl roku tehdy v posteli, nebyla jsem schopná sama vyjít ven, ani se na nic soustředit... to bylo strašné. Vyzkoušela jsem všechno, koníčky, sporty atd, relaxaci, jógu... nic nezabralo. Jako třešničku na dortu jsem měla bez antidepresiv ze stresu každé 3 dny silnou migrénu s aurou, ze které jsem se léčila další dva následující dny a tak to šlo stále dokola. Nebyl to život, jen přežívání.
Celkově vím, že to, že člověk nemá chuť na sex může být způsobeno antidepresivy, ale nemyslím si, že by to byl můj případ. Živě si vybavuju jak jsem se někdy v patnácti úplně klepala a děsila se prvního sexu - přišlo mi to nechutné, odporné, nepříjemné, bolestivé a ponižující. A nemůže to být způsobené traumatem, nebo tak něco, nikdo mi neublížil, to bylo ještě před prvními sexuálními zkušenostmi.
Nevím, zda se to dá klasifikovat jako asexualita, ale už jen to, že v tom nejsem sama, to je strašná úleva.
Každopádně mně je prostě příjemné mazlení, hlazení, líbání... ledacos. S nikým mi příjemný pohlavní styk nebyl, ale můj současný partner je natolik něžný, pozorný a opatrný, že když k tomu styku dojde, zažívám z toho i jistou radost. Není to vzrušení a asi ani nic sexuálního, ale hrozně se mi líbí ta blízkost, to splynutí, ta intimita. Jsem si jistá, že bych si nikoho jiného už nezvládla pustit tak blízko k tělu jako jeho, nikomu tolik nevěřím.
A i přesto, že mu důvěřuji, sama pozoruju, že často, když se mě chce dotknout na intimních partiích, byť to očekávám, často prostě cuknu nebo se snažím couvat... a tak tomu bylo vždycky.
Úplně si vybavuju, jak jsem ten sex napoprvé nechtěla prostě sama za sebe, ale chtěla jsem to mít za sebou, abych už teda byla normální... a bylo to strašné. Bolestivé, se spoustou krve, skončilo to v slzách - a tak to bylo s prvním i druhým partnerem pokaždé.
Když jsem si našla současného přítele, řekla jsem mu, že mám tento blok (nenapadlo mě nikdy myslet si, že je to asexualita třeba) a společně jsme se nejdřív hodně mazlili a postupně spolu začli i spát. Byla jsem v euforii z toho, že sex nemusí být ošklivý, nepříjemný a bolestivý. Spali jsme spolu na mé poměry často, i když si uvědomuju, že jedenkrát týdně by znělo ve spojení se slůvkem "často" naprosto směšně. Neměla jsem z toho nějaké pocity vzrušení, spíš hroznou radost, že jsem "normální" a že to funguje. Jenže ta radost bohužel není věčná a proto se začal ten sex vytrácet. A s tou duševní nemocí se to jenom urychlilo, ale nemyslím si, že by to bylo vlivem toho.
Co si ještě vybavuji jako docela směrodatné, i v pubertě, kdy jsem zkoumala porno - nikdy se mi vůbec nelíbilo porno s klasickým pohlavním stykem. Vyhledávala jsem vždycky jiné způsoby erotiky, kterým jsem mnohem nakloněnější a dokážu si je myslím i užít.
No, jak si to tak dávám dohromady v hlavě, mám pocit, že nějaká forma asexuality u mě bude, ale není to nic extrémního - prostě nemám zájem o pohlavní styk jako takový. I když mi nevadí ho s partnerem příležitostně mít, protože je něžný a je to vlastně krásné, i když jinak.
Upřímně Ti velmi závidím, že můžeš žít bez antidepresiv. U mne to bohužel není možné, protože bez nich jsem byla jako živá mrtvola - ležela jsem v posteli, celý den čuměla do blba nebo spala a případně brečela. Nešlo to. Měla jsem silné sebevraždené sklony a byla jsem hospitalizována na psychiatrii kvůli silným depresím. Deprese cítím stále, ale mohu žít, chodit ven, občas se i zasmát a fungovat. Že se často člověk cpe chemií zbytečně, s tím souhlasím, ale já strávila prakticky půl roku tehdy v posteli, nebyla jsem schopná sama vyjít ven, ani se na nic soustředit... to bylo strašné. Vyzkoušela jsem všechno, koníčky, sporty atd, relaxaci, jógu... nic nezabralo. Jako třešničku na dortu jsem měla bez antidepresiv ze stresu každé 3 dny silnou migrénu s aurou, ze které jsem se léčila další dva následující dny a tak to šlo stále dokola. Nebyl to život, jen přežívání.
Celkově vím, že to, že člověk nemá chuť na sex může být způsobeno antidepresivy, ale nemyslím si, že by to byl můj případ. Živě si vybavuju jak jsem se někdy v patnácti úplně klepala a děsila se prvního sexu - přišlo mi to nechutné, odporné, nepříjemné, bolestivé a ponižující. A nemůže to být způsobené traumatem, nebo tak něco, nikdo mi neublížil, to bylo ještě před prvními sexuálními zkušenostmi.
Nevím, zda se to dá klasifikovat jako asexualita, ale už jen to, že v tom nejsem sama, to je strašná úleva.
Každopádně mně je prostě příjemné mazlení, hlazení, líbání... ledacos. S nikým mi příjemný pohlavní styk nebyl, ale můj současný partner je natolik něžný, pozorný a opatrný, že když k tomu styku dojde, zažívám z toho i jistou radost. Není to vzrušení a asi ani nic sexuálního, ale hrozně se mi líbí ta blízkost, to splynutí, ta intimita. Jsem si jistá, že bych si nikoho jiného už nezvládla pustit tak blízko k tělu jako jeho, nikomu tolik nevěřím.
A i přesto, že mu důvěřuji, sama pozoruju, že často, když se mě chce dotknout na intimních partiích, byť to očekávám, často prostě cuknu nebo se snažím couvat... a tak tomu bylo vždycky.
Úplně si vybavuju, jak jsem ten sex napoprvé nechtěla prostě sama za sebe, ale chtěla jsem to mít za sebou, abych už teda byla normální... a bylo to strašné. Bolestivé, se spoustou krve, skončilo to v slzách - a tak to bylo s prvním i druhým partnerem pokaždé.
Když jsem si našla současného přítele, řekla jsem mu, že mám tento blok (nenapadlo mě nikdy myslet si, že je to asexualita třeba) a společně jsme se nejdřív hodně mazlili a postupně spolu začli i spát. Byla jsem v euforii z toho, že sex nemusí být ošklivý, nepříjemný a bolestivý. Spali jsme spolu na mé poměry často, i když si uvědomuju, že jedenkrát týdně by znělo ve spojení se slůvkem "často" naprosto směšně. Neměla jsem z toho nějaké pocity vzrušení, spíš hroznou radost, že jsem "normální" a že to funguje. Jenže ta radost bohužel není věčná a proto se začal ten sex vytrácet. A s tou duševní nemocí se to jenom urychlilo, ale nemyslím si, že by to bylo vlivem toho.
Co si ještě vybavuji jako docela směrodatné, i v pubertě, kdy jsem zkoumala porno - nikdy se mi vůbec nelíbilo porno s klasickým pohlavním stykem. Vyhledávala jsem vždycky jiné způsoby erotiky, kterým jsem mnohem nakloněnější a dokážu si je myslím i užít.
No, jak si to tak dávám dohromady v hlavě, mám pocit, že nějaká forma asexuality u mě bude, ale není to nic extrémního - prostě nemám zájem o pohlavní styk jako takový. I když mi nevadí ho s partnerem příležitostně mít, protože je něžný a je to vlastně krásné, i když jinak.
