24. 07. 2019, 13:06:45
(23. 07. 2019, 09:03:54)Ilmatar Napsal(a): Souhlasím s Fibrilem, že citová a fyzická rovina vztahu jsou něco úplně jiného a pro některé lidi jsou zcela oddělené (a řekla bych, že právě asexuálů se tohle docela týká). Takže pokud si partner své živočišné pudy vybije někde jinde, ale pro mě nadále funguje jako spřízněná duše a životní opora, asi bych s tím neměla problém. (Nezažila jsem, proto to 'asi'.)
Co se týče tvého příspěvku, zaráží mě tam hned několik věcí.
1) Má cenu setrvávat ve vztahu jenom kvůli dítěti? (To je otázka do pléna.)
Moji rodiče se rozvedli, když mi bylo pět. Samozřejmě mě mrzelo, že už nejsme všichni pospolu, ale po letech jsem pochopila, že to jinak nešlo a že to vlastně bylo pro všechny lepší. Nebyla jsem svědkem jejich hádek a když se zahojily rány po rozchodu, začali se spolu normálně bavit jako kamarádi. Máma mě k tátovi pouštěla, kdykoli jsem chtěla, a předávání se vždycky nějak domluvilo (dokud jsem nedospěla natolik, abych uměla cestovat sama).
2) Neprotiřečí si tvrzení, že tě určitě nepodvádí, a pak to, že tě určitě jednou podvede?
Buď teda nepodvádí, a tak mu věřím - i do budoucna. Přesvědčení, že tě jednou podvede, na přílišnou důvěru neukazuje. A na čem jiném vztah zakládat? A tady se vracíme k tomu, čím jsem začala: rozdělení na fyzickou a citovou rovinu. Pokud je důležitá jenom ta druhá, pak je selhání na té první celkem nepodstatné, ne?
Bod c. 1 mame obdobny...tedy potvrzuji, jakozto osobne prozite...
Slepé cesty jsou...