Můj příběh

[Ilm-diskusni-forum-atar]

Uběhlo pět let od publikování mého příběhu, a tak jsem si říkala, že by bylo na čase sepsat nějaké pokračování – jednak jako určitou formu autoterapie a jednak třeba jako povzbuzení (nebo jako varování) pro další čtenáře z toho fóra.

Několikrát tu byla na pořadu dne otázka, jestli se na fóru někdo spároval a jak to fungovalo. To jsem samozřejmě řešila i já. Když jsem se identifikovala jako asexuálka a zjistila jsem, že existuje specializovaná seznamka, probudilo to novou naději. Začala jsem si psát s některými ze zdejších uživatelů (přezdívky samozřejmě uvádět nebudu) a s některými jsem se dokonce sešla i osobně. Vztah z toho ale nebyl. Zato několik přátelství ano, i když dodnes zůstalo jen jedno. (Na tom je aspoň vidět, jak je pět let dlouhá doba.) Asi jsem tehdy byla trochu zklamaná, že to nevychází ani tady na fóru. Ale tou dobou jsem ještě řešila ty státnice, blížící se cestu na Sever, a další studium, bydlení, brigádu... Až jsem si uvědomila, že to vlastně nevadí, že nikoho nemám. Hlavně, že MNĚ to nevadí. Že si vystačím celkem dobře sama a je mi fajn. Řekla bych, že teprve ve chvíli, kdy jsem si připustila, že k sobě nikoho nenajdu a že to není žádná tragédie, došlo ke změně hvězdných konstelací (nebo jiných nastavení reality) /pojmenujte to, jak chcete/ a osud mi poslal do cesty jednoho člověka. A s tím člověkem se dobře povídalo. A ten člověk sdílel můj zájem o Sever, byť ne na akademické rovině. A ten člověk mi dokonce nabídl, že za mnou na ten Sever přijede a odveze mě domů. (Při prvních dvou zmínkách jsem si myslela, že žertuje, ale potřetí už jsem připustila, že to myslí asi vážně.)

Tak se tedy konala ta cesta na Sever: jak moje studijní část /skupinová/, tak ta následná společná návratová část jenom ve dvou. Dodnes na ni vzpomínám jako na nejlepší cestu mého života. Byla jsem nadšená a plná naděje. Tohle by mohl být přesně takový vztah, jaký jsem si přála. Na té rovině souznění duší, ale s omezenými fyzickými projevy. A tak ten vesmír /nebo osud/ zase pojal úmysl vyvést mě z omylu. A došlo na problémy. Na drobná nedorozumění, která se občas nečekaně a naprosto nepochopitelně nafoukla do obrovských rozměrů. Nechci říkat, že přišly hádky, protože u nás to byly spíš soutěže v mlčení. Ale rozhodně nic příjemného. Srážka s realitou. Ale pak se to zase srovnalo a vše bylo dobré. A pak zase nebylo. A já jsem si uvědomila – co už tu také bylo mnohokrát zmíněno – že vztah mezi asexuály je vztah mezi dvěma lidmi se všemi svými zákonitostmi, výhodami a nevýhodami. Že je to jedna velká škola, jak k sobě najít cestu. Někdy se daří víc, někdy míň. Jediný rozdíl je v tom, že nemáte sex jako prostředek usmiřování. /Tohle jsem stejně nikdy nepochopila, protože na podobné aktivity musím být správně – a maximálně pozitivně! – emočně naladěná. Ale jiní lidé to zjevně mají jinak./

Důležité je především to, že jsme spolu dodnes. Takže nějaké to nacházení společné řeči (a cesty) se nám asi po většinu času celkem daří. Možná všechno není přesně tak, jak jsem si představovala a přála, ale to neznamená, že je to špatně. Mnohdy totiž zjišťuji, že i nečekaný vývoj událostí může mít navzdory prvním dojmům nakonec docela příznivé důsledky. Většinu věcí stejně pochopíte a doceníte až zpětně. Píšu to jako povzbuzení pro ty, kdo hledají – že je možné najít. Ale zároveň jako výzvu pro ty, kdo si vztahy idealizují – že vztahy mezi asexuály mohou být stejně složité jako mezi jinými -sexuály. Protože to -sexuální nastavení je jenom část, malý výsek z mnohem většího celku.

Další změnou během těch pěti let bylo přehodnocení mojí asexuality. Pořád opakuji, že záleží na definici. Z možných tří (čímž nevylučuji, že jich je ještě víc) na mě sedí jenom jedna: absence sexu (v klasickém pojetí). Protože někteří muži pro mě přitažliví jsou (přinejmenším ten „můj“) a protože moje tělo zjevně nějaké potřeby a pudy má a jejich potlačování vede akorát k ještě větším problémům. /Psala jsem zde./ Jelikož se už za (úplnou) asexuálku nepovažuji, změnila jsem orientaci i v profilu, přestože bych spíše než ‚nejistá‘ napsala, že je ‚nepojmenovaná‘. Ale já ji pojmenovávat (už) nepotřebuji.

V souvislosti s (dlouhodobým) vztahem – a možná i s mým věkem, kdy přibývá vrstevnic, které se vdávají a stávají matkami – se čím dál častěji řeší i otázka dětí. Partner v tom má jasno od samého začátku: nechce. Já jsem ještě před pár lety tak nějak i chtěla, ale věděla jsem, že k sexu se kvůli tomu nedonutím a alternativní způsoby oplodnění mi připadaly ještě děsivější. Pak přišla diagnóza, která tuto otázku částečně vyřešila za mě /psala jsem zde/, protože přirozené početí je u mě dost nepravděpodobné a i v případě úspěchu značně rizikové. Ale název diagńozy je fajn jako zdůvodnění pro okolí. Z nějakého důvodu totiž lidé větu ‚Děti mít nemůžu‘ přijímají daleko lépe a snáze než větu ‚Děti mít nechci‘. Před pár měsíci jsem si uvědomila, že ani já už ty děti vlastně nechci. Možná proto, že mám někdy pocit, jako by mými dětmi byla spousta lidí okolo mě (výrazně mladší sourozenci, popř. bratranci / sestřenice, někdy mám pocit, že vychovávám i své rodiče) – a tak cítím, že na další už by mi nezbývala kapacita. Kromě toho jsem původně v žertu říkala, že bych místo dítěte raději měla zvířátko, třeba kočku, a s tím souhlasil i partner. Pořízení jsme ale odkládali, protože dost cestujeme a navíc ani po letech nebydlíme spolu. Jenže pak přišla pandemie a cestování i bydlení se najednou značně přeorganizovalo. A když byly vhodné podmínky, osud usoudil, že je čas na dítě na kočku. A tak mi táta jednoho dne nečekaně přivezl nalezené zraněné kotě... 


Možná bych mohla zmínit i něco z jiných oblastí (třeba dokončení studia), ale s ohledem na zaměření fóra jsem chtěla popsat především vývoj v té oblasti vztahové. 
Držím pěsti všem, kdo hledají a doufají, aby i oni získali, co chtějí. Uvidíme, kam nás život dovede za dalších pět let