30. 09. 2017, 23:12:22
Ahoj, tvůj příspěvek mě zaujal, protože se momentálně nacházím právě v té situaci, které se ty bojíš, že nastane.. Mám pár let před třicítkou, partnera nemám a momentálně bydlím na bytě se spolubydlícími, se kterými se vidíme párkrát do týdne a mezi dveřmi se akorát pozdravíme. A na jednu stranu mi to tahle vyhovuje, stejně jako ty jsem introvert a nepotřebuji být neustále ve společnosti ostatních. Na druhou stranu poslední dobou začínám pociťovat osamělost, kterou jsem dříve nevnímala. Možná je to tím, že moji kamarádi se už povětšinou spárovali a je čím dál tím těžší udržovat s nimi užší vztah. Sestra se nedávno vdala a má malé dítě, které jí zabírá většinu času. Chodím do práce, denně komunikuji s lidmi a s kolegy máme fajn vztahy, ale nestačí to.
Momentálně se to snažím řešit tím, že nacházím stále nové aktivity, kterým se můžu věnovat, věci, které se můžu učit a hodně cestuji, což částečně pomáhá. Ale nějak si neumím představit, že by to takhle mělo být napořád. Asi ve mě pořád dřímá nějaká ta podvědomá představa, že domácnost rovná se minimálně dva (a obvykle více). Zkusila jsem si rok žít sama v garsonce a musím říct, že alespoň prozatím to není pro mě ideální. Přítomnost spolubydlících, i když minimální, mi vyhovuje více. Třeba se to časem změní, třeba až mi bude těch třicet, tak mě začne unavovat dělit se někým neustále o koupelnu a kuchyň a pak to začnu řešit.
Těžko říct, co je pro tebe ideální řešení. Já myslím, že si to prostě musíš zkusit a pak uvidíš, jaký životní styl ti vyhovuje a jaký ne. Určitě bych taky hned po škole nešla do hypotéky a nekupovala byt, ale pronájem je podle mě přijatelný kompromis. A pokud máte s rodiči dobrý vztah, tak asi není problém se vrátit zpátky, pokud to nebude fungovat? Nebo by se třeba i ten dlouhodobý spolubydlící našel, jak vidíš z mé odpovědi, nejsi v téhle situaci sama
Momentálně se to snažím řešit tím, že nacházím stále nové aktivity, kterým se můžu věnovat, věci, které se můžu učit a hodně cestuji, což částečně pomáhá. Ale nějak si neumím představit, že by to takhle mělo být napořád. Asi ve mě pořád dřímá nějaká ta podvědomá představa, že domácnost rovná se minimálně dva (a obvykle více). Zkusila jsem si rok žít sama v garsonce a musím říct, že alespoň prozatím to není pro mě ideální. Přítomnost spolubydlících, i když minimální, mi vyhovuje více. Třeba se to časem změní, třeba až mi bude těch třicet, tak mě začne unavovat dělit se někým neustále o koupelnu a kuchyň a pak to začnu řešit.
Těžko říct, co je pro tebe ideální řešení. Já myslím, že si to prostě musíš zkusit a pak uvidíš, jaký životní styl ti vyhovuje a jaký ne. Určitě bych taky hned po škole nešla do hypotéky a nekupovala byt, ale pronájem je podle mě přijatelný kompromis. A pokud máte s rodiči dobrý vztah, tak asi není problém se vrátit zpátky, pokud to nebude fungovat? Nebo by se třeba i ten dlouhodobý spolubydlící našel, jak vidíš z mé odpovědi, nejsi v téhle situaci sama