Pro všechny členy fóra tady nějakou dobu máme seznamku. Třeba tam právě ty najdeš spřízněnou duši.
Doporučujeme přečíst pravidla fóra a řídit se jimi. Za jejich neustálé nedodržování hrozí omezení přístupu.

Hodnocení tématu:
  • 0 Hlas(ů) - 0 Průměr
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
A je to.
#1
Ahoj,

tak jsem se po pár měsících pročítání a přemýšlení odhodlal se tu představit. Stejně jako moje maličkost to patrně nebude nijak ucelené a systematické.

Jsem ouchyla přes SM, ale natolik zvláštní, že ani mezi "svýma" se neuplatním. Tohleto u mě už dávno vedlo k tomu, že zcela odděluju citovou rovinu vztahu od fyzické. Měl jsem pětiletej vztah s klukem, ale nikdy mezi náma žádný sexuální intimnostě neproběhly. Od té doby vím, že vlastně sex k životu vůbec nepotřebuju.

Nevím zda následkem uvedeného, ale v každém případě kladu veliký důraz na duševní kvality protějšku. To je samozřejmě na standardních teplých serverech problém, tam huláká ze všech stran leda nadrženost. A když náhodou nějaká konverzace někam vede, ihned skončí poté, co se drze přiznám k tomu, že se mnou v posteli nic nebude.

Takže já vlastně ani nevím co jsem zač. Asexuál? Nebo jen celibátník? Nevím. Ale výsledek je stejnej, tak je to asi jedno.

Chovám takovou tajnou naději, která nevím jak moc je pravdivá, ale říkám si (čistě laicky - žádného asexuála valstně vědomě neznám,) že člověk, který není vláčen libidem, bude mít v hlavě víc místa pro, řekněme, chytřejší věci. Což je moje touha - duševní souznění, splynutí. Je to taková naivní záležitost, která asi nikdy nebude zcela naplněna, ale nechci si pak v důchodu vyčítat, že jsem to ani nezkusil.

To splynutí si představuju v něčem zásadnějším než jsou vejlety na Kokořín a ježdění na kole. Ptávám se občas párů ve svém okolí co je vlastně spojuje, no a obvykle se dozvím, že toho moc není, že je to už jen zvyk, nebo postel, nebo jen společný dovolený... Nerozumím tomu. Připadá mi to jak dva suverénní státy, který si jen občas vymění nějaký výroční zdvořilosti.

Miluju dřevo a propadl jsem truhlařině. Použiju to jako příklad. Dejme tomu, že udělám v dilně nějakou pěknou židli, podaří se mi nějaká řemeslná finesa, zažívám z toho radost. Teď to ukážu partnerovi - a on buď a) mi to pochválí, že je to pěkná sesle, ale bude mít radost jen proto, že se raduju já, nebo b) uvidí a pochopí tu finesu a bude zažívat radost ve stejné hloubce a pochopení jako já.

Něco takovýho je asi veliká vzácnost, vždycky si vzpomenu třeba na manžele Curieovy (jak vynašli ten uran) a fascinuje mě představa, že jejich hlavní téma v domácnosti byla radioaktivita a zápal pro ni. Ne banality a dělání věcí, který by vlastně žádnej z nich sám zvlášť nedělal.

Nemam příliš jasno v tom co tu očekávám, ale když mi to nějak okomentujete, rozeberete na padrť (pár psychologů jsem tu už zahlídl), dáte nějaký nový impuls či úhel pohledu, budu za to rád. Nějak mi dochází nápady, takže každý vybočení z mojeho stylu uvažování bude určitě prospěšný.

Děkuju

Honza
Odpovědět
#2
Ahoj Honzo,
v první řadě bych ráda i tady zmínila pojmové rozlišení, které se objevilo také v jiném nedávno započatém diskuzním vlákně.
Asexuál není totéž co aromantik. Takže by ses mohl zaškatulkovat jako asexuální homoromantik. Pokud teda nějakou škatulku potřebuješ. (Protože by mě tu ostatní jinak mohli rozsápat, že přece každý je originál a škatulkování je zlo!) Být představitelem menšiny z menšiny asi nebude lehké, ale na světě je naštěstí dost lidí na to, aby i do téhle menšiny z menšiny stále patřilo několik (desítek/stovek/tisíců?) jedinců, takže naděje rozhodně neumírá.

Pokud jde o ten vztah a co dva lidi spojuje, popisuješ případ, kdy mají společné zájmy a koníčky. Ale ani to podle mě není všechno. A ani společné zájmy nemůžou udržet vztah, který jinak nefunguje.
Můžu nabídnout jen svůj heteroromantický pohled a zkušenost - ta je taková, že v souladu s běžnými konvencemi jsem jakožto žena naprosto netechnický typ. Až na jedinou výjimku jsem ale vždycky měla vztah s výrazně technicky zaměřenými muži. Společné zájmy nějaké sice byly, ovšem to hlavní bylo dost rozdílné. Ale z toho se právě dá těžit. Naučit se něco nového, vzájemně se obohatit a rozšířit si obzory. (Pokud teda jeden druhého aspoň trochu poslouchají.) Prošla jsem i vztahem, kde byly naše zájmy v podstatě totožné (jazyky, historie), ale stejně jsme se o tom nebyli schopni bavit a nějak přínosně o tom diskutovat. Možná právě proto, že jsme na to měli až příliš stejný pohled? Nevím.

Pokud vezmu ten tvůj příklad s židlí: proč je špatné, když má partner radost jen proto, že se raduješ ty? Copak to nestačí? Problém vidím spíš v tom, že se většina lidí nestará. Že ve velké části případů by partnerovi šlo hlavou něco v tomto smyslu: "Jo, bezva, prostě ňáká židle, no. Tak se aspoň usměju, aby to vypadalo, že z toho mám taky radost." To asi není úplně ono, na tom se shodneme. Ale taky může být partner, který sice nepochopí tu finesu, ale pochopí, že se ti něco povedlo a máš z toho radost, a bude z toho mít radost taky, protože co může člověka potěšit víc, než když vidí, jak se někdo, na kom mu záleží, raduje? A třeba se bude zajímat o to, v čem je tedy ta židle tak výjimečná. Bude se chtít dozvědět něco nového, odkrýt kus tvého světa. Najednou máte téma k hovoru a možnost nějakého myšlenkového obohacení. Například já když někomu vysvětluji nějaké lingvistické zapeklitosti, sama si při tom v hlavě srovnávám, jak spolu jednotlivé pojmy souvisejí. Věřím, že něco podobného by fungovalo i v truhlařině. A mít vedle sebe druhého experta ve stejném oboru přináší i nevýhody. Vystihla to jedna moje kamarádka, když prohlásila (byť s trochou nadsázky), že je ráda, že její muž nedělá ve stejném oboru, protože by jí do toho akorát kecal. :-)
Nevím, jak harmonické manželství měli Curieovi, ale věřila bych, že i oni aspoň občas jeden druhého kritizovali a opravovali. Určitě to nebylo vždycky snadné a růžové.

Psala jsem, že společné zájmy nevidím jako záruku spokojeného vztahu. Myslím si to, protože jsou jiné (a důležitější) věci, které by měly být společné, aby vztah fungoval. Například životní postoje, názory, základní hodnoty a cíle. Abych uvedla aspoň nějaký jednoduchý ilustrační příklad: pořádný člověk (pro kterého je řád důležitou hodnotou) nevydrží dlouho s bordelářem (který řádu hodnotu nepřikládá pro změnu žádnou). To se myslím hezky ukazuje v zaměstnání a v tom, že zdaleka ne všichni kolegové se snadno spárují. Má to své opodstatnění. Stejný obor a zájmy by tu byly, ale to prostě nestačí.

Omlouvám se za délku. Snad to je srozumitelné a podnítí další myšlenky a případně diskuzi :-)
"Když odejde naděje na štěstí v lásce, člověk se trpce souží, ale nemiluje proto o nic míň." královna Kristina
"Kníže se musí umět přetvařovat; ne z bázně, ale z opatrnosti. Měl by usilovat o to, aby se dozvěděl všechno, ale nemusí tuto znalost stále dokládat." královna Kristina
Odpovědět
#3
(14. 11. 2016, 15:46:39)blaymund Napsal(a): Chovám takovou tajnou naději, která nevím jak moc je pravdivá, ale říkám si (čistě laicky - žádného asexuála valstně vědomě neznám,) že člověk, který není vláčen libidem, bude mít v hlavě víc místa pro, řekněme, chytřejší věci. Což je moje touha - duševní souznění, splynutí. Je to taková naivní záležitost, která asi nikdy nebude zcela naplněna, ale nechci si pak v důchodu vyčítat, že jsem to ani nezkusil.

Alesopň podle vlákna Asexualita a duchovno to vypadá, že to tak opravdu je.

(14. 11. 2016, 15:46:39)blaymund Napsal(a): Miluju dřevo a propadl jsem truhlařině. Použiju to jako příklad. Dejme tomu, že udělám v dilně nějakou pěknou židli, podaří se mi nějaká řemeslná finesa, zažívám z toho radost. Teď to ukážu partnerovi - a on buď a) mi to pochválí, že je to pěkná sesle, ale bude mít radost jen proto, že se raduju já, nebo b) uvidí a pochopí tu finesu a bude zažívat radost ve stejné hloubce a pochopení jako já.

To je bohužel problém, ne každý dokáže ocenit dílo, pokud není z oboru. U truhlařiny to ještě není tak strašné, mnohem horší to je u oborů, u kterých je mnohem obtížnější poznat, jestli to vůbec nějaká "sesle" je ...

(14. 11. 2016, 18:30:01)Ilmatar Napsal(a): Například já když někomu vysvětluji nějaké lingvistické zapeklitosti, sama si při tom v hlavě srovnávám, jak spolu jednotlivé pojmy souvisejí. Věřím, že něco podobného by fungovalo i v truhlařině.

Nejen v lingvistice a truhlaříne, tohle funguje obecně. Třeba v programování se tomu říká rubber duck debugging, což je postup, kdy programátor vysvětluje to, co program dělá (nebo spíš nedělá, ale měl by), gumové kachničce. Nejde o to, komu se vysvětluje, ale jde o samotný akt vysvětlení, při kterém se zapojí jiné okruhy mozku a díky tomu se může dojít k řešení, které není pří přímém pohledu zdřejmé.

Dobrý příklad je i v jednom díle Doktora House musí doktor House řešit lékařský problém v letadle a protože okolo sebe nemá svou suitu doktorů, vybere několik cestujících, aby mu "dělali doktory", dokonce jednomu z nich přímo řekne, aby s ním ve všem nesouhlasil :-)

PS: Manželé Curiovi objevili rádium a polonium, uran byl objevený už v době objevu svého planetárního jmenovce, ale do doby, kdy z něj Curiovy izolovali rádium (z rudy pocházející z našeho Jáchymova), to byl nezajímavý kov, používany leda na barvební skla a keramiky.
Odpovědět
#4
Pro asexuály bude možná nakonec přínosnější pořídit si místo drahé polovičky jen tu gumovou kachničku :-)
"Když odejde naděje na štěstí v lásce, člověk se trpce souží, ale nemiluje proto o nic míň." královna Kristina
"Kníže se musí umět přetvařovat; ne z bázně, ale z opatrnosti. Měl by usilovat o to, aby se dozvěděl všechno, ale nemusí tuto znalost stále dokládat." královna Kristina
Odpovědět
#5
Kachničku anebo Pikachu.
Posmívající se "Podívejte se, Alžběto, co já mám před sebou úkolů: trojtaktní motor, zvukový film, vyzvednout význam Komenského. A kdybych měl rodinu, tak by tady stálo tři litry mléka, půlku chleba, vyzvednout sako z čistírny." (Jára Cimrman, ležící, spící)
Odpovědět
#6
Děkuju za příspěvky.

Asexuální homoromantik, hmmm, no to by asi šlo. Ale v zásadě tu škatulku opravdu až tolik nepotřebuju. Musel bych pak být konformní a co s tim, žejo :-)

Neříkám, že radost z radosti je špatně. Jen si myslím, že nemůže být nikdy tak hluboká, neboť dotyčný pak nemůže pochopit dosah toho dílčího zázraku, který se udál. A dřív nebo později to přestane prožívat i takhle distribuovaně a přejde to ve zmiňovanou masku.

O vzájemném obohacení jsem už přemýšlel, ale to si myslím že vznikne vždy, protože těžko se potkají dva lidé kompletně shodných témat. Moje hlavní pochybnost je, zda může vzniknout opravdová blízkost tehdy, kdy partneři nemají nic jako "společný projekt" (trefná formulace jednoho kamaráda.) Standardním společným projektem je obyčejně dítě, ale to se mě bohužel netýká.

Zajímalo by mě, co je vlastně funkcí vztahu. Stejné zájmy nemusí fungovat... hmm... Přece vztah se odehrává v nějakém časovém rámci a v něm se dějou různé činnosti. Tak jaké další činnosti mimo společných zájmů jsou? Činnosti vyplývající z věcí jako jsou spolehlivost, podpora druhého, obětavost, úcta apod. beru jako samozřejmý základ, stejně tak abstrahuju od věcí typu kdo platí nájem atd. Tak co mi pořád uniká?

Společné hodnoty a cíle souhlasím, že jsou nezbytné. Ale taky ne postačující. Aby to nebylo časem jako konverzace o počasí. S bývalým jsme měli postoje podobné, ale společnou zálibu žádnou a kdyby on z toho záhy neudělal vztah na dálku, těch pět roků by to nevydrželo ani náhodou. Ředěná nuda už se holt nejeví být tak strašlivou...


Honza

PS: Živim se programováním přes patnáct roků, ale o gumový kachničce slyšim prvně :-D
Odpovědět
#7
Věřím, že když dva lidé stráví pospolu dostatečné množství času, přece jen se jeden o druhém dost dozvědí. A naučí se i něco ze svých oborů... a pak třeba dokážou pochopit dosah toho dílčího zázraku, který se udál, jak píšeš. A maska se může objevit i u lidí ze stejného oboru. Tam bych se třeba bála i jisté závisti a soutěživosti, pocit, že partner je lepší než já (= strašák pro lidi s nízkým sebevědomím). Aspoň z mého pohledu je fajn, když každý má něco svého, v čem může vyniknout.

Jak to, že partneři nemají nic jako společný projekt? Představovala bych si, že VŠICHNI partneři mají společný projekt: totiž žít v míru a harmonii, bok po boku, až do smrti. (Ano, říkají mi, že jsem idealistka.)
Bohužel v dnešní době je schopnost vydržet se stejným člověkem celý život (a zároveň chovat se tak, aby se i se mnou dalo takhle dlouho žít), hluboce nedoceněná.

Společné zájmy určitě hrají svou roli. Podobné vlastnosti, postoje a chování taky. A proč nemůžeme připustit, že v tom skutečně je ještě něco dalšího, něco, co nám uniká, něco, co nedokážeme definovat? A to je jedině dobře, protože to, co definovat dokážeme, okamžitě ztrácí své kouzlo a sílu. Dá se to najednou změnit, využít (nebo zneužít), podřídit naší vůli. Proč by nemohlo existovat něco, co je mimo dosah našeho chápání? Rozum nemusí obsáhnout všechno, no ne? V tomhle případě jedna moje kamarádka používá termín "aura" - tedy jestli někdo má dobrou nebo špatnou auru. V tomhle případě ale platí, že "dobrá aura" vlastně znamená "stejná jako moje" - takže něco ve smyslu, že "jsme naladěni na stejnou vlnu". Řekla bych, že tohle je pojem, který každý nějak chápeme, ale dokážeme ho nějak uspokojivě vysvětlit a přesně popsat?
"Když odejde naděje na štěstí v lásce, člověk se trpce souží, ale nemiluje proto o nic míň." královna Kristina
"Kníže se musí umět přetvařovat; ne z bázně, ale z opatrnosti. Měl by usilovat o to, aby se dozvěděl všechno, ale nemusí tuto znalost stále dokládat." královna Kristina
Odpovědět
#8
Život se nedá naprogramovat.
...............................................................
,,Čím více se společnost vzdaluje od pravdy, tím více nenávidí ty, kteří ji říkají." George Orwell
Odpovědět
#9
To je pravda. V dobách domluvených sňatků si ti lidé na sebe museli nějak zvyknout a dost často byli nakonec opravdu šťastni. Proč ne. I můj zmiňovaný vztah byl z mojí strany taky víceméně z rozumu a přitom byl fajn. Ale to považuju za šťastnou náhodu, které jistě dopomohla i splachovací povaha bývalýho.

Na stejné vlně. Ano! To je právě ono. Ovšem nechci nic programovat. Chci to jen pochopit. Abych věděl jak to najít. Na tom přece není nic špatnýho?

S věkem u některých jedinců přichází cosi jako moudrost. Což chápu jako pochopení souhrnu dílčích souvislostí a jejich propojení. Soudím, že to tedy musí jít nějak rozumově uchopit. To že se mi to dosud nedaří bude nejspíš tím, že jsem toho stále málo zažil, proto nemám z čeho souvislosti pochopit. Nebo jsem málo vnímavý. Proto mě tak zajímají názory a zkušenosti. Třeba mně to jednou docvakne.

Není to tak, že bych dosud postupoval takhle logicky. Naopak. Jenomže stávající postup bez rozmyslu nikam nevedl. Tak proto.

Honza
Odpovědět
#10
to blaymund

Myslím že v tom moudrost, a to ani ta jež ,,údajně" přichází s věkem, až takovou roli nehraje. To by pak nemohli být spolu šťastní lidé s průměrným a nižším IQ.
Jde podle mne o vzájemnou toleranci, nesobecké přizpůsobení se i tomu druhému, ale to chce samozřejmě zkušenosti, neboť lidi procházejí změmami, a mělo by to ideálně fungovat oboustraně.
Což taky asi vždy nejde. Takže opět je to o toleranci.
Vzahy které jsou založeny na určité vypočitavosti, což nemyslím v tom horším kontextu toho slova, nemají dlouhodobě šanci a vždy tam někdo trpí.
Na tohle fakt neexistuje vzorec. Snad jen empatie, lomeno tolerance krát dvě plus zkušenost a v závorce smajlík. :)
...............................................................
,,Čím více se společnost vzdaluje od pravdy, tím více nenávidí ty, kteří ji říkají." George Orwell
Odpovědět


Přejít na fórum:


Uživatel(é) prohlížející toto téma: 1 host(ů)
Partneri / zpetne odkazy: BIGvideo.cz – 10 000+ videí zdarma! Googluj Autobaterie Stock charts Forex