Můj příběh...je čas na "coming out?"

[Life.I-diskusni-forum-s.Good]

Vítej mezi námi! ))

[James -diskusni-forum-Parker]

Zdravím a také vítám nového člena fóra  
Morwen mi vzala z úst, co jsem chtěla říct o tom vztahu sám k sobě. Jeden můj velmi blízký člověk také žije na antidepresivech a trápí se tím, že žije sám, což ho s přibývajícím věkem čím dál víc deptá, protože přešla padesátka a on se bojí, že už nebude mít dost času, aby si životní partnerku konečně našel (a udržel). Moje zkušenost je taková, že tento postoj vytváří jen další tlak a napětí, které brání navazování kvalitních a perspektivních vztahů, což zákonitě vede ke vztahovým neúspěchům, ty zase prohlubují depresi... a spirála je roztočená. Jediný způsob, jak ten začarovaný kruh prolomit, vidím právě v tom, že člověk přestane sám na sebe, na svůj život, na své okolí vyvíjet ten nátlak. Tím neříkám, že by se měl vzdát přání někoho si k sobě najít, ale spíš zajistit, aby se z toho přání nestala posedlost. Když se napětí uvolní, obvykle se srovná i ten zbytek. Jinak já jsem svoji spřízněnou duši potkala právě v době, kdy jsem si řekla, že teda asi budu sama, ale že to není taková tragédie a že s tím dokážu žít. A najednou bum a bylo to  
Z toho, co píšeš, vyplývá, že tvoje máma taky hodně bojuje sama se sebou a bohužel si to vybíjí na svém nejbližším okolí. To je ale její problém, který si musí vyřešit sama. Ty musíš vyřešit jenom to, nakolik se jejím chováním necháš rozhodit. A možná jednoho dne dojdeš k tomu, že spíš než nenávist k ní pocítíš lítost. Tahle emoční proměna by pak třeba mohla otevřít možnost nějakému vývoji a snad i nápravě vašeho vztahu. 
Jinak celkově o vztazích - jak sám k sobě, tak k ostatním lidem - píše velmi krásně Miguel Ruiz. Na mě jeho knihy hluboce zapůsobily, ale chápu, že to není úplně pro každého.
Na závěr ti chci popřát hodně úspěchu a zdaru, ať se podaří vývoj vést lepším směrem. Z tvého textu vyplývá, že jsi o těch věcech dost přemýšlel a dokázal jsi i z těch těžkých okamžiků vytěžit nějaké zkušenosti a ponaučení - což naznačuje, že to jde slibnou cestou. Snad ti pomůže i možnost se svěřit tady na fóru a získat pohled dalších lidí.

PS: Nutno dodat, že nejsem žádný psychologický/psychiatrický odborník, jen tak trochu samouk, takže tady možná jen plkám nějaké nepochopitelné žvásty, které pro tebe nebudou mít žádný význam. V tom případě je neváhej ignorovat 

Děkuji za odpověď. Abych to uvedl na pravou míru - asi ve 21-22 letech jsem se rozhodl, že na to kašlu a prakticky se smířil s tím, že zůstanu sám. Začal jsem to znovu zkoušet až ve 25. A to z toho důvodu, že asi nepatřím mezi lidi, kteří by věřili, že jim něco spadne jen tak do klína. Část lidí mi říkala nebo říká, že musím zkoušet, část lidí říká netlačit na pilu, jsi ještě mladý...tak teď si jen vybrat.

Ano, poslední dobou jsem to asi hrotil, ale asi na mě nějak dolehlo, že mi vlastně táhne už na 30 a když se rozhlédnu kolem, tak spousta mých kamarádů a kamarádek už mělo svatbu nebo vychovávají děti. Sice po sňatku a dětech momentálně rozhodně netoužím, ale donutilo mě to se zamyslet v širším kontextu směrem do budoucna.

Jinak v zásadě s tím, co jsi napsala, souhlasím a ještě jednou děkuji. Je vidět, že to máš v hlavě srovnané a že jsi člověk, co umí přemýšlet.

Mohl bych se zeptat, pokud to není tajné, jakým způsobem se ti nakonec povedlo najít onoho pravého?

[James -diskusni-forum-Parker]

Zdravím tě a taky vítám, James Parker.
Díky za hloubkovou zpověď, ne každý má odvahu se tak obnažit (rýpaví lidé se najdou všude).
Myslím, že je tu víc tobě podobných, a nechám to na nich, jestli a jak budou reagovat. 
Za mne jen tolik, že než se opět pustíš do navazování hlubšího vztahu k někomu jinému, možná bys mohl zapracovat na vztahu sám k sobě (prozkoumat hlouběji a zkusit porozumět sám sobě a také přijmout co nejvíc svých dobrých i horších stránek). Je to otřepaná, ale platná fráze, že to, jak nás vnímají druzí, je podstatně ovlivněno tím, jak vnímáme sami sebe. 

Díkes za reakci. Máš pravdu, to samé mi říkali na terapiích a vím to o sobě. Samozřejmě se snažím s tím něco dělat, ale jde to pomalu a často mě některé věci v životě hodí zase zpět na začátek. Vlastně je to vidět i na začátku mého příspěvku, kdy jsem se mírně pochválil, což by bylo před pár lety pro mě nemyslitelné tohle napsat veřejně.

[Ilm-diskusni-forum-atar]

Mohl bych se zeptat, pokud to není tajné, jakým způsobem se ti nakonec povedlo najít onoho pravého?

Tajné to není Potkali jsme se tady na fóru, i když jsme se primárně kontaktovali kvůli společným zájmům (cestování, jazyky), nikoli kvůli asexualitě. A je třeba dodat, že ten vztah je dost specifický, ale myslím, že nám to tak vyhovuje (samozřejmě s jistotou můžu mluvit jen za sebe). Pokud ti nevadí delší čtení, píšu o tom i tady.

[v-diskusni-forum-ye]

........., že mi vlastně táhne už na 30 a když se rozhlédnu kolem, tak spousta mých kamarádů a kamarádek už mělo svatbu nebo vychovávají děti. Sice po sňatku a dětech momentálně rozhodně netoužím, ale donutilo mě to se zamyslet v širším kontextu směrem do budoucna.
Jinak v zásadě s tím, co jsi napsala, souhlasím a ještě jednou děkuji. Je vidět, že to máš v hlavě srovnané a že jsi člověk, co umí přemýšlet.

Nic si z toho nedělej, jsem na tom stejně, a to jsem ještě o 15 starší jak ty... jen nemůžu o sobě tvrdit, že bych se s tím zcela smířil. Jsou období, kdy mě to vadí a doléhá to na mě. Snad se mi s tím podaří smířit úplně, co nejdříve.

[Mar-diskusni-forum-gret]

[quote pid='51752' dateline='1612821646']

Nic si z toho nedělej, jsem na tom stejně, a to jsem ještě o 15 starší jak ty... jen nemůžu o sobě tvrdit, že bych se s tím zcela smířil. Jsou období, kdy mě to vadí a doléhá to na mě. Snad se mi s tím podaří smířit úplně, co nejdříve.
[/quote]

Můj kamarád, do kterého jsem byla hodně zamilovaná roky, nikdy neměl zájem, tak se ženil až ve 45! Nikdy není pozdě...

[Ilm-diskusni-forum-atar]

Nic si z toho nedělej, jsem na tom stejně, a to jsem ještě o 15 starší jak ty... jen nemůžu o sobě tvrdit, že bych se s tím zcela smířil. Jsou období, kdy mě to vadí a doléhá to na mě. Snad se mi s tím podaří smířit úplně, co nejdříve.

Myslím, že nějaké emoční výkyvy jsou normální, že tu a tam člověka zamrzí, že se něco nestalo (nebo právě stalo), že něco neudělal (nebo právě udělal), ale rozhodující je ten nejčastější, převládající stav. Takže asi záleží, co přesně si představuješ pod pojmem 'smířit úplně'

[d--diskusni-forum-kun]

James Parker, sice se zpožděním, ale vítám tě tu též! 

     No, nejsi jediný, kdo to neumí se vztahy a se ženami! A jakže jsi to výstižně nazval? Ano, největší úspěch u žen mívají ti kkti. Patrně protože mívají nadměrné sebevědomí a vlastně o tom to celé je. Bohužel je smutné, že většina žen si začne něco právě s těmito kkty a když zjistí, jací jsou, začnou si myslet to samé o všech chlapech... když pak narazí na někoho slušnějšího, už dopředu odmítaji... Ale víš co? Mluvíš, jako by ti bylo líto, že ti to s těmito ženami nevyšlo. Ono je to jedině dobře! Ušetřili jste si spoustu času, protože ten vztah by určitě nemohl dlouhodobě fungovat.
     Ale zpátky k tomu dobrému sebevědomí. Bez něj to nejde. Ano, chválit sám sebe je takové minimum, možná z nouze ctnost. Snad to i funguje. Také jsem to zkoušel, přišlo mi to spíše vtipné, ale proč ne, už že se člověk zasměje hodně pomůže! Mně to ale třeba nestačilo. Já vždycky potřebuji jasné důkazy. No, řekl, bych, že jsem své sebevědomí dal do pořádku teprve potom, když mi asi pět šest let v práci říkali, jak podávám neustále nadprůměrné výkony. Díky bohu za ty každoroční pohovory! Tak jsem se naučil vážit si sám sebe. Asi šest let to trvalo, možná mám dlouhé vedení . Ale možná je to opravdu na roky práce... Uvidíme, jestli mi to všechno teď pomůže k nějakému pokroku i v soukromém životě.

     Ze své zkušenosti bych také řekl, že nemá smysl zkoumat to, čím byly problémy způsobeny. Důležitá je přítomnost, která ti utíká... Úvahy, co je na tobě špatně a co bys měl změnit... ono to vede k tomu, jak vlastně píšeš, máš se chovat jak kkt a bude to fungovat. Jenže tvým cílem není mít každý večer jinou ženskou, ale jednu, se kterou zůstaneš napořád. A tam to chce jiný přístup. Musíš být takový, jaký jsi a pokud by opravdu bylo třeba něco změnit, tak se o to přirozeně a bez námahy postará to tvé nové sebevědomí. Nebo jinak řečeno, jakmile si začneš vážit dostatečně sám sebe, přirozeně se změníš.

     No, k tomu hledání... člověk si během života asi několikrát řekne, že bude raději sám, ale pak si to stejně většinou zase rozmyslí! Můžeš se definitivně rozhodnout, můžeš se toho bát, ale stejně ti to k ničemu nebude! Jak tě to chytne, stejně zase začneš znovu hledat!

     A jednu věc nakonec. Jsi chytrý člověk, já myslím, že tomu porozumíš. Je třeba mít k lidem a jejich potřebám respekt. A tak já tvrdím, každá žena má právo tě odmítnout, stejně tak ty máš právo odmítnout kohokoli. Ono to seznamování je určitý sport, buď vyhraješ nebo prohraješ. Odmítla? No a co? Tak jsi prohrál... kvůli prohře se nic nehroutí. Měla snad přijmout a pak ti časem po večerech nadávat, že já husa hloupá si s tebou tenkrát začala... Co bude lepší?  

     Hodně zdaru na tvé cestě!

[Mar-diskusni-forum-gret]

Většina žen se schopna tolerovat vzhledově nedostatky partnera,,ale potřebuje vnitřně souznit. Muž to má naopak, požaduje dokonalý zevnějšek a dokáže tolerovat spoustu povahových nedokonalosti. Z jeho pohledu.

[v-diskusni-forum-ye]

James Parker, sice se zpožděním, ale vítám tě tu též! 

Bohužel je smutné, že většina žen si začne něco právě s těmito kkty a když zjistí, jací jsou, začnou si myslet to samé o všech chlapech... když pak narazí na někoho slušnějšího, už dopředu odmítaji...

Z velké části je to dané chemií, protože tito kkti mají většinou dar atraktivního vzhledu a na to mladé holky letí. Většinou tyto ženy když to zjistí co je to za kkty, mají v naprosté většině s tím kktem už udělané děti. A přesně takových žen jsou pak plné seznamky. Některé ženy se neponaučí a seznámí se s dalším kktem.
Ty ostatní co se poučí, začnou upřednostňovat jiné hodnoty, než vzhled a machrování.