před 5 hodin(y)
Zdravím všechny kdo budou tyto řádky číst. Prvně bych chtěl říct, že kdo si dělá starosti se svojí sexualitou, tak máme to štěstí, že žijeme v dnešní době, kdy máme tu možnost být otevřenější a svobodnější ve svém intimním životě. Asi je to opravdu touto dobou, že mám tu možnost si přiznat, že jsem jiný než většina populace, je to v pořádku a nikdo se ze mě nebude snažit vyhnat toho démona elektrošoky a inzulinovými injekcemi...
A jak jsem dospěl ke své orientaci? Byla to dlouhá a trnitá cesta sebepoznání. V dětství a ani v pubertě mně ženy nijak zvlášť nezajímali. Jakožto spíše introvert, jsem trávil volný čas raději s kamarády, u prarodičů anebo hrami na počítači. Na střední škole jsem se poprvé zamiloval do jedné spolužačky. Bohužel, ona do mě ne, nějaký čas jsme spolu udržovali pouze přátelský kontakt a když mi konečně došlo, jak se věci mají, tak jsem z toho byl nějakou dobu dost špatný…
Čas plynul bylo mi 25 a už se mnou cloumal jakýsi pocit méněcennosti, kdy všichni, kdo byli "in", už za sebou měli všemožné sexuální zkušenosti a já pořád nic. Tak jsem si jednou ze zvědavosti řekl, že s tím musím něco udělat, a vyrazil jsem na privat. Byl jsem celý nadržený, ale co se nestalo. Akt byl pro mě jakýsi prázdný, žádnou rozkoš mi nepřinesl (narozdíl od masturbace, kterou jsem vykonával téměř pravidelně). Opravdu to celé bylo, jako když se díváte na luxusně připravené jídlo a pak ho ochutnáte a je takové neslané nemastné. No nic, řekl jsem si. Asi to opravdu, bude chtít nějaký vážný vztah a pak už bude všechno v pořádku…
… ale to jsem si naběhl! Uplynuly dva roky a na jednom zájezdu, jsme se zamilovali s jednou slečnou. Ona byla o 6 let starší, už s ní biologické hodiny cloumaly, měsíce letěli, ale já se s ní k žádnému pořádnému sexu neměl. Partnerka se mi moc líbila, ale jak mělo dojít na reálný sex, chtíč byl ten tam. Bohužel, ona to špatně snášela a já se jí marně snažil vysvětlit, že se mi líbí to jo, ale sex s ní prostě mít nechci. Bohužel jsem se sní doma cítil čím dál víc jako otrok v kleci s lítou šelmou a hustá atmosféra mi nedělala dobře. Jednoho dne jsem učinil doposavad nejtěžší rozhodnutí ve svém životě a přítelkyni jsem opustil.
Pár měsíců jsem se vzpamatovával, a postupně jsem opět začal jezdit na různé seznamovací akce. Ale jakýsi rarášek v mé mysli mě neustále nahlodával, že s tím přístupem k ženám se mnou není něco normálního, co ze sebou mám vlastně dělat? Možná proto jsem se dlouhé roky s nikým dalším doposavad znovu neseznámil. Tím pádem jsem byl mezi dvěma mlýnskými kameny a bylo mi z toho čím dál hůř… Částečně pro to, že opravdu nechci žít sám a zároveň je nemožné být s někým odlišných (= ve společnosti standardních) sexuálních preferencí, obzvláště, když se vás snaží okolí a rodina neustále povzbuzovat, že si přece musíte najít partnerku a založit rodinu. Nakonec jsem nedávno při sáhodlouhé úvaze s AI, dospěl k názoru, že škatulka asexuál pro mě bude ta nejvhodnější. A světě div se, bylo mi rázem o mnoho lehčeji.
Zpětně vidím, že jsem nikdy o nic pro mě zajímavého v sexuálním životě nepřišel. Ano ženy se mi líbí, jsem schopen se do nich zamilovat, ale nic víc nic míň. Libido jako takové mi nechybí, provozuji autoerotiku (klidně i s někým jiným), ale představa sexu a jeho vnucování ze strany ženy ve mně vyvolává odpor. Sex je pro mě spíš biologický nástroj k rozmnožování a jakýsi „rituál nejvyšší intimity“, které lze se mnou dosáhnout až po dlouhé době (možná, kdo ví, tam jsem ještě nedošel). Flintu do žita rozhodně házet nechci a chtěl bych žít partnerským životem s někým, kdo má podobný náhled na svět jako já. Je to zde (popř. i jinde) možné? Nebo jsem až moc divný? Budu rád za vaše názory
