Pro všechny členy fóra tady nějakou dobu máme seznamku. Třeba tam právě ty najdeš spřízněnou duši.
Doporučujeme přečíst pravidla fóra a řídit se jimi. Za jejich neustálé nedodržování hrozí omezení přístupu.

Hodnocení tématu:
  • 3 Hlas(ů) - 4.67 Průměr
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
Můj příběh
#1
Už jsem tady sice registrovaná několik týdnů, tak se asi neřadím mezi nováčky, ale chvíli mi trvalo, než jsem se odhodlala k sepsání tohoto textu...

O panenství jsem přišla velmi brzy a za velmi nepříjemných okolností (bylo to potají, pod vlivem alkoholu a po dlouhém přemlouvání mého tehdejšího - staršího a zkušeného - přítele). Na druhou stranu jsem slyšela ze všech stran, že poprvé je to hrozné, a tak jsem věřila, že se to brzy zlepší. Několikrát jsem potom sex iniciovala sama, ale očekávané zlepšení se nedostavovalo. Možná to nebylo tak hrozné jako poprvé, ale dost hrozné na to, abych se tomu po pár týdnech začala vyhýbat a hledat výmluvy, proč to nejde. Pak jsem se dostala do další nepříjemné situace, kdy mě přítel začal k sexu nutit a snad můžu říct i vydírat (řeči typu "nenechám tě jít spát / jít ven / mluvit s kamarádkou..., dokud mi nedáš"). Byla jsem s ním 14 měsíců a nakonec jsem to skončila. V jeho případě asi ne tak úplně kvůli sexu jako spíš kvůli jiným věcem, které mi provedl. (V té době jsem trpěla depresemi a jedné noci - "díky" jeho udání - jsem skončila na psychiatrii). Ano, v tomhle případě jsem skutečně ráda, že jsem se z toho dostala, a tak jsem zase mohla začít věřit, že můj příští partner bude lepší, nebude mě do ničeho nutit a všechno bude fajn.

Se svým druhým přítelem jsem začala chodit asi 4 měsíce po rozchodu s tím prvním. Bylo to jiné, byla jsem starší (tak jsem si troufala ve více věcech prosazovat vlastní postoj) a on byl rozhodně hodnější a ohleduplnější než jeho předchůdce. Jenže nakonec i mezi námi došlo k sexu. Který se mi nelíbil. Ale když jsem na něm viděla, jak moc to pro něj znamená, tak jsem se chtěla přemáhat, udělat to pro něj, ale to jsem samozřejmě nemohla vydržet dlouho. Láska se pomalu vytrácela a já se z toho vztahu začala cítit znechucená. Po dvou společných letech přišel můj studijní pobyt ve Francii (necelý půlrok). Doufala jsem, že tak dlouhé odloučení nám pomůže, že se mi po něm zase bude stýskat, že všechno bude zase v pořádku, až se vrátím. Naopak. Ve Francii mi bylo dobře, dokonce mě rozčilovalo, že mi píše každý den, když jsem chtěla být chvíli v klidu, poznávat novou zemi a nové lidi. Po mém návratu jsme spolu byli ještě skoro půl roku, ale já opět začala hledat výmluvy a začala se mu vyhýbat. Záhy sám poznal, že něco není v pořádku a, aby mě získal zpět, začal mi kupovat drahé dárky. Jenže já jsem si v té době uvědomila, že sebedražší dárek nemůže změnit odpor, který jsem vůči němu začala cítit. Tak jsem skončila i tento vztah (dřív, než bych se přestala ovládat a ublížila mu ještě víc).

O osudu svého prvního přítele nevím nic (a vědět ani nechci). S tím druhým jsme zůstali kamarádi (i když ne nijak blízcí). Vím, co studuje, a vím, že si asi dva měsíce po našem rozchodu našel přítelkyni, se kterou je doteď, takže jsem ráda, že kvůli mně (doufám) není nešťastný.

Po těchto dvou dlouhých a na sebe rychle navazujících vztazích jsem chtěla být chvíli sama. Ta chvíle se protáhla na více než 4 roky. Několikrát jsem v té době trpěla pocitem osamění. Navíc jsem se odstěhovala od rodičů, ale zase si poprvé v životě pořídila domácí mazlíčky. Zvíře je sice fajn (navíc umí vycítit moje emoce a přijde se pomazlit právě, když mám záchvat zoufalství z osamění), ale není to stejné jako druhý člověk. Co mi bránilo najít si dalšího přítele? Tehdy jsem si začala uvědomovat, že sex. Že je to věc, kterou už ve vztahu nechci. Jenže kdo by byl ochotný se mnou být bez toho? Snila jsem o tom, že s někým budu celý život, ale bylo mi jasné, že každý vztah by skončil nejdéle pár týdnů po prvním sexu, protože bych to nevydržela. Začala jsem přemýšlet sobečtěji a rozhodla se, že už se nechci snažit něco vydržet, nechci sama sebe k něčemu nutit, abych se zavděčila ostatním.

A pak jsem jednoho léta odjela do Finska, kde jsem hned po příjezdu onemocněla, musela to vyležet a několik dní jsem tak neviděla živou duši. V tu chvíli jsem strašně toužila po kontaktu s někým, a tak jsem si našla jednu seznamovací stránku a napsala jednomu Finovi, který žil ve městě, kde jsem se právě nacházela. Asi po týdnu jsem se s ním sešla a v parku jsme povídáním strávili 4 hodiny, které jsem si ohromně užívala. Do mého odjezdu jsme se viděli ještě čtyřikrát. Počítala jsem, že to bude takový krátký letní románek, flirt, který skončí, jakmile se vrátím domů. Neskončil. Byli jsme v kontaktu docela často, poznávali jeden druhého a on mi ohromně pomáhal se studiem finštiny (takže jsme brzy v komunikaci z angličtiny přešli na finštinu). Strašně jsem toužila za ním jet, co nejdříve, nejlépe hned na podzim. To sice nevyšlo, ale se spolužačkami jsme se do Finska podívaly v březnu a já se s ním opět sešla. Tehdy mě poprvé pozval k sobě domů na oběd, který jsme uvařili společnými silami. Byla jsem tak nervózní, že jsem do sebe sotva dostala dvě sousta, ale dlouho jsem na ten den vzpomínala. Znovu jsme se viděli pár dní v červnu a potom v srpnu, kdy jsem přijela na týden a půl. V srpnu jsem mu konečně (po více než roce) svěřila, že pro mě není jen obyčejný kamarád. Ukázalo se, že sympatie jsou vzájemné, a tak jsme tři dny před mým odjezdem spolu začali oficiálně chodit. Náš denní program v průběhu těch dní vypadal tak, že jsme se dopoledne sešli, uvařili si oběd (vaření je asi náš jediný společný, ale opravdu velký zájem; já jsem jinak orientovaná na humanitní vědy, zatímco on je technický typ). Kombinovali jsme finské a české recepty, hlavní jídla i dezerty. Odpoledne jsme chodili na nákupy (sháněla jsem suvenýry pro kamarády a příbuzné) a po večerech na dlouhé procházky do lesa. Vzhledem k tomu, že MHD je ve Finsku drahá, ale jeho město je celkem malé a dá se téměř všude dojít, nachodili jsme denně přes 10 km - líbilo se mi spojení dobrého jídla a dostatečného pohybu.. Co se týče "fyzických projevů lásky", omezili jsme se na držení se za ruce, občasné líbání a objetí, a já tak vlastně mohla být šťastná jako už dlouho ne, protože pro mě to bylo naprosto perfektní. Jenže nic netrvá věčně.

Když jsme spolu začali chodit, bylo mi jasné, že mu dřív nebo později budu muset říct o svém problematickém postoji k sexu. Pořád jsem doufala, že je to přechodné a že to díky němu třeba začnu zase brát normálně.

Na to, že jsem asexuální, mě přivedla spolužačka, která mi řekla, že se jí zdá, že to na mě sedí. Musím se přiznat, že jsem jí neodporovala, ale ve skutečnosti jsem neměla přesnou představu, co to vlastně znamená. Když jsem přišla domů, otevřela jsem Wikipedii... a nestačila se divit. Záhy jsem se dostala i sem a uvědomila si, že to je ono. Sem patřím. Na jednu stranu to byla úleva (opravdu dlouho jsem si myslela, že jsem jediná divná na světě), na druhou stranu mi došlo, že tahle má orientace není nic přechodného. Začala jsem vzpomínat a zjišťovala, že jsem taková vlastně byla vždycky. Také jsem byla ráda, že to má svůj název, díky kterému to můžu snadno vysvětlit i dalším. Můj přítel samozřejmě měl být první. Přesto jsem dlouho váhala a zavedla jsem na to řeč až po dvou měsících. Možná trochu naivně jsem se domnívala, že to třeba má podobně, protože mi svěřil, že je ve 23 letech stále panic. Zřejmě jsem se mýlila, protože mi nakonec řekl, že by asi nebyl schopen vydržet ve vztahu, ve kterém by nebyl žádný sex, že si to nedokáže představit. Vzhledem k tomu, že jde o vztah na dálku, bylo celkem jasné, že taková situace má jen jedno řešení. Dohodli jsme se sice, že zůstaneme kamarádi, jenže to je dost těžké, když je všechno pořád příliš čerstvé (dnes je to týden od rozchodu). Každý rozhovor mi totiž připomíná, co bylo a už nebude.

Já teď jenom doufám, že si brzy najde jinou přítelkyni, díky které by na mě zapomněl. A já bych tak mohla zapomenout na něj. Asi ne úplně, ale chtěla bych ho odsunout trochu dál do podvědomí, abych se mohla soustředit na život, který mám teď a tady.

Ráda bych si o tom všem popovídala s někým v mém okolí, ale zdá se mi, že nemám možnost. Někteří členové mé rodiny (přes všechny své kvality) jsou v této oblasti poněkud konzervativní (spíše zabednění), homosexualitu považují za odpornou nemoc a o existenci asexuality jistě nemají ani tušení, ale bojím se, že by ji klasifikovali stejně. Tak se ani neodvažuji svěřit kamarádům, protože někteří z nich se znají s mojí mámou. Nemyslím, že by mi chtěli nějak úmyslně ublížit, ale člověk nikdy neví, kdy se někdo omylem podřekne... Naštěstí můžu všem vykládat, že vztah skončil kvůli vzdálenosti a že jsem teď tak vystresovaná kvůli blížícím se státnicím. Je to snadno uvěřitelné a čím víckrát jsem to zopakovala, tím snáz se mi to říká. Tak ze mě asexualita nakonec stvořila profesionální lhářku. Jenže v tomhle případě mě lež chrání a bojím se, že někteří lidé by pravdu ani neunesli.
"Kníže se musí umět přetvařovat; ne z bázně, ale z opatrnosti. Měl by usilovat o to, aby se dozvěděl všechno, ale nemusí tuto znalost stále dokládat." královna Kristina
Odpovědět
#2
Moc pěkně napsáno, i když smutný příběh, ale kdo to má jednoduché. Já jen dodám, že s konzervativními rodiči je to fakt problém. Dokud to není nutné, je lepší jim to neříkat. Sám jsem zažil svoje. Přeju ať si najdeš někoho s kým ti bude fajn a nebude vyžadovat sex. Existují takoví, jen je výběr dost omezenější.
Odpovědět
#3
Ahoj, musím jen souhlasit s kex!k, moc pěkně napsáno, s většinou z toho, cos napsala, se můžu ztotožnit. Rozešla jsem se s chlapem nedávno, také kvůli sexu, snažila jsem se, předstírala jsem vášeň a nakonec to nevydržela, nešlo to, člověk nemůže jít proti sobě. Pokoušíme se být alespoň přáteli, je to těžké, ale nechci o něj přijít úplně a člověk "našeho typu" má je málo možností se seznámit s někým stejným. Tak přeji hodně štěstí v hledání, Lída.
Odpovědět
#4
Slyšela jsem už hodněkrát, že lidé většinou daleko lépe přijímají asexualitu než homosexulitu. Třeba to s rodiči nakonec nebude tak zlé. Mně se asi nejlépe osvědčila strategie dlouhodobého naznačování tomu, komu jsem se nechtěla svěřit přímo. Nakonec se i ti zatvrzelejší začali sžívat s mým "stylem", asi spíš podvědomě.
Každopádně držím palce, aby Ti to dopadlo. Je to konec konců Tvůj život, nikdo Ti do něj nemá co mluvit. :-)
Člověk se nadchne ještě i netečným paprskem nejvzdálenější hvězdy. Proto začíná teorie pohledem k nebi.“ 

Ludwig Feuerbach, „Podstata člověka"
Odpovědět
#5
Díky za komentáře a podporu! :-)
Něco málo už prosáklo, když se rodiče jednou zeptali, co právě čtu, a já jim řekla, že diplomku o asexualitě. A reakce byla něco ve smyslu, že snad nejsem nějaká vadná, když mě vůbec zajímají takové věci... Takže ne, nemyslím, že by to přijali.
"Kníže se musí umět přetvařovat; ne z bázně, ale z opatrnosti. Měl by usilovat o to, aby se dozvěděl všechno, ale nemusí tuto znalost stále dokládat." královna Kristina
Odpovědět
#6
Také tě tu vítám, Ilmatar. Nezbývá mi než souhlasit s ostatními, je to nádherný dojemný příběh a vypadá to, že máš na psaní i talent. Kdyby se tohoto námětu chopil ještě nějaký schopný režisér, byl by z toho jistě zajímavý a i poučný film. A třebaže tvůj příběh doufejme prozatím nemá ještě zrovna šťastný konec, za sebe ti řeknu, že něco takového stojí za to nejenom si přečíst, ale i prožít.

Tady jistě najdeš lidi, kterým se můžeš se vším svěřit, když doma to asi nepůjde, to tak ostatně má asi většina z nás :-). škoda, že to s tvým přítelem nakonec nevyšlo, ale jak se říká, časem to jistě bude lepší. Soustřeď se teď na ty státnice, to ti pomůže přijít na jiné myšlenky. Měl jsem to kdysi podobné, když mě potkala nešťastná láska zrovna krátce před maturitou. Kvůli tomu zklamání jsem si původně myslel, že to nedám, že se nebudu schopen učit a že si ji budu muset kvůli tomu odložit, naštěstí ale, byli to právě rodiče s těmi jinak svými nevýhodami, co mě donutili, abych se do toho učení pustil a dopadlo to nakonec vše dobře, maturitu jsem zvládnul :-). A i teď, po mnoha letech, na tu dívku občas zavzpomínám, ale beru to už tak nějak v pohodě :-). Krom toho si říkám s těmi svými novými poznatky, nejspíš asi nebyla asexuálka, nešlo by to.

A třeba právě zde najdeš krom porozumění i někoho nového, zajímavého a vše dopadne přesně dle tvých představ. I já držím palce :-).
Odpovědět
#7
Uběhlo pět let od publikování mého příběhu, a tak jsem si říkala, že by bylo na čase sepsat nějaké pokračování – jednak jako určitou formu autoterapie a jednak třeba jako povzbuzení (nebo jako varování) pro další čtenáře z toho fóra.

Několikrát tu byla na pořadu dne otázka, jestli se na fóru někdo spároval a jak to fungovalo. To jsem samozřejmě řešila i já. Když jsem se identifikovala jako asexuálka a zjistila jsem, že existuje specializovaná seznamka, probudilo to novou naději. Začala jsem si psát s některými ze zdejších uživatelů (přezdívky samozřejmě uvádět nebudu) a s některými jsem se dokonce sešla i osobně. Vztah z toho ale nebyl. Zato několik přátelství ano, i když dodnes zůstalo jen jedno. (Na tom je aspoň vidět, jak je pět let dlouhá doba.) Asi jsem tehdy byla trochu zklamaná, že to nevychází ani tady na fóru. Ale tou dobou jsem ještě řešila ty státnice, blížící se cestu na Sever, a další studium, bydlení, brigádu... Až jsem si uvědomila, že to vlastně nevadí, že nikoho nemám. Hlavně, že MNĚ to nevadí. Že si vystačím celkem dobře sama a je mi fajn. Řekla bych, že teprve ve chvíli, kdy jsem si připustila, že k sobě nikoho nenajdu a že to není žádná tragédie, došlo ke změně hvězdných konstelací (nebo jiných nastavení reality) /pojmenujte to, jak chcete/ a osud mi poslal do cesty jednoho člověka. A s tím člověkem se dobře povídalo. A ten člověk sdílel můj zájem o Sever, byť ne na akademické rovině. A ten člověk mi dokonce nabídl, že za mnou na ten Sever přijede a odveze mě domů. (Při prvních dvou zmínkách jsem si myslela, že žertuje, ale potřetí už jsem připustila, že to myslí asi vážně.)

Tak se tedy konala ta cesta na Sever: jak moje studijní část /skupinová/, tak ta následná společná návratová část jenom ve dvou. Dodnes na ni vzpomínám jako na nejlepší cestu mého života. Byla jsem nadšená a plná naděje. Tohle by mohl být přesně takový vztah, jaký jsem si přála. Na té rovině souznění duší, ale s omezenými fyzickými projevy. A tak ten vesmír /nebo osud/ zase pojal úmysl vyvést mě z omylu. A došlo na problémy. Na drobná nedorozumění, která se občas nečekaně a naprosto nepochopitelně nafoukla do obrovských rozměrů. Nechci říkat, že přišly hádky, protože u nás to byly spíš soutěže v mlčení. Ale rozhodně nic příjemného. Srážka s realitou. Ale pak se to zase srovnalo a vše bylo dobré. A pak zase nebylo. A já jsem si uvědomila – co už tu také bylo mnohokrát zmíněno – že vztah mezi asexuály je vztah mezi dvěma lidmi se všemi svými zákonitostmi, výhodami a nevýhodami. Že je to jedna velká škola, jak k sobě najít cestu. Někdy se daří víc, někdy míň. Jediný rozdíl je v tom, že nemáte sex jako prostředek usmiřování. /Tohle jsem stejně nikdy nepochopila, protože na podobné aktivity musím být správně – a maximálně pozitivně! – emočně naladěná. Ale jiní lidé to zjevně mají jinak./

Důležité je především to, že jsme spolu dodnes. Takže nějaké to nacházení společné řeči (a cesty) se nám asi po většinu času celkem daří. Možná všechno není přesně tak, jak jsem si představovala a přála, ale to neznamená, že je to špatně. Mnohdy totiž zjišťuji, že i nečekaný vývoj událostí může mít navzdory prvním dojmům nakonec docela příznivé důsledky. Většinu věcí stejně pochopíte a doceníte až zpětně. Píšu to jako povzbuzení pro ty, kdo hledají – že je možné najít. Ale zároveň jako výzvu pro ty, kdo si vztahy idealizují – že vztahy mezi asexuály mohou být stejně složité jako mezi jinými -sexuály. Protože to -sexuální nastavení je jenom část, malý výsek z mnohem většího celku.

Další změnou během těch pěti let bylo přehodnocení mojí asexuality. Pořád opakuji, že záleží na definici. Z možných tří (čímž nevylučuji, že jich je ještě víc) na mě sedí jenom jedna: absence sexu (v klasickém pojetí). Protože někteří muži pro mě přitažliví jsou (přinejmenším ten „můj“) a protože moje tělo zjevně nějaké potřeby a pudy má a jejich potlačování vede akorát k ještě větším problémům. /Psala jsem zde./ Jelikož se už za (úplnou) asexuálku nepovažuji, změnila jsem orientaci i v profilu, přestože bych spíše než ‚nejistá‘ napsala, že je ‚nepojmenovaná‘. Ale já ji pojmenovávat (už) nepotřebuji.

V souvislosti s (dlouhodobým) vztahem – a možná i s mým věkem, kdy přibývá vrstevnic, které se vdávají a stávají matkami – se čím dál častěji řeší i otázka dětí. Partner v tom má jasno od samého začátku: nechce. Já jsem ještě před pár lety tak nějak i chtěla, ale věděla jsem, že k sexu se kvůli tomu nedonutím a alternativní způsoby oplodnění mi připadaly ještě děsivější. Pak přišla diagnóza, která tuto otázku částečně vyřešila za mě /psala jsem zde/, protože přirozené početí je u mě dost nepravděpodobné a i v případě úspěchu značně rizikové. Ale název diagńozy je fajn jako zdůvodnění pro okolí. Z nějakého důvodu totiž lidé větu ‚Děti mít nemůžu‘ přijímají daleko lépe a snáze než větu ‚Děti mít nechci‘. Před pár měsíci jsem si uvědomila, že ani já už ty děti vlastně nechci. Možná proto, že mám někdy pocit, jako by mými dětmi byla spousta lidí okolo mě (výrazně mladší sourozenci, popř. bratranci / sestřenice, někdy mám pocit, že vychovávám i své rodiče) – a tak cítím, že na další už by mi nezbývala kapacita. Kromě toho jsem původně v žertu říkala, že bych místo dítěte raději měla zvířátko, třeba kočku, a s tím souhlasil i partner. Pořízení jsme ale odkládali, protože dost cestujeme a navíc ani po letech nebydlíme spolu. Jenže pak přišla pandemie a cestování i bydlení se najednou značně přeorganizovalo. A když byly vhodné podmínky, osud usoudil, že je čas na dítě na kočku. A tak mi táta jednoho dne nečekaně přivezl nalezené zraněné kotě... 


Možná bych mohla zmínit i něco z jiných oblastí (třeba dokončení studia), ale s ohledem na zaměření fóra jsem chtěla popsat především vývoj v té oblasti vztahové. 
Držím pěsti všem, kdo hledají a doufají, aby i oni získali, co chtějí. Uvidíme, kam nás život dovede za dalších pět let :)
"Kníže se musí umět přetvařovat; ne z bázně, ale z opatrnosti. Měl by usilovat o to, aby se dozvěděl všechno, ale nemusí tuto znalost stále dokládat." královna Kristina
Odpovědět
#8
Tak hodně štěstí v životě. Srdce

Jak koťátko vypadá a jak se jmenuje? :-)
Člověk se nadchne ještě i netečným paprskem nejvzdálenější hvězdy. Proto začíná teorie pohledem k nebi.“ 

Ludwig Feuerbach, „Podstata člověka"
Odpovědět
#9
Juliana: Díky! Koťátko je černé s bílými ponožkami. Nejdřív jsme mysleli, že je to kocourek, a začali jsme mu říkat Mikeš. Pak nám veteřinář řekl, že je to Mikeška :)
"Kníže se musí umět přetvařovat; ne z bázně, ale z opatrnosti. Měl by usilovat o to, aby se dozvěděl všechno, ale nemusí tuto znalost stále dokládat." královna Kristina
Odpovědět
#10
Co kdyby sis zašla za psychologem, gynekologem, ten té vyšetří a zjistí ,co je příčinnou strachu ze sexu. Koukni na vaginismus, příliš úzkostná povaha, či perfekcionistická. Co třeba použít velké množství lubrikantu? Ono rozcházet se s klukem kvůli sexu je rošt blbé. Je třeba to řešit, ne to ukládat v sobě níž a níž. Třeba příčinnou může být první přítel a jeho přístup,máš blok a s tím musí pracovat terapeut a umí to dobře, když budeš mít zájem s tím něco udělat.
Odpovědět


Pravděpodobně související témata...
Téma Autor Odpovědi Shlédnutí Poslední příspěvek
  Můj příběh...je čas na "coming out?" James -diskusni-forum-Parker 36 12256 02. 03. 2021, 21:19:49
Poslední příspěvek: ad-diskusni-forum-evr
  Můj příběh? Pyrok-diskusni-forum-inetik 11 8637 02. 03. 2021, 20:48:04
Poslední příspěvek: Mar-diskusni-forum-gret
  Můj příběh Arch-diskusni-forum-ippus 3 3424 23. 09. 2020, 03:27:01
Poslední příspěvek: v-diskusni-forum-ye
  Můj příběh Sim-diskusni-forum-eon 2 2760 23. 06. 2020, 14:11:19
Poslední příspěvek: catgir-diskusni-forum-lsilvia
  Muj pribeh Taze-diskusni-forum-retka 4 7502 29. 04. 2017, 13:08:10
Poslední příspěvek: d--diskusni-forum-kun

Přejít na fórum:


Uživatel(é) prohlížející toto téma: 1 host(ů)
Partneri / zpetne odkazy: BIGvideo.cz – 10 000+ videí zdarma! Googluj Autobaterie Stock charts Forex