Tak kam....

[Mor-diskusni-forum-wen]

Nejsem si jistá, nakolik se dá tzv. emoční inteligence pokládat za inteligenci. Samozřejmě je to důležitá vlastnost, ale má jenom málo společného s tím, co pod pojmem inteligence tradičně rozumíme a na čem je založená (minimálně evropská) mentalita a vzdělanost.

Ok, i takhle se na to dá dívat.
Já pod inteligencí rozumím obecnou schopnost se učit (nejen vědomostem ale i dovednostem), hledat spojitosti/souvislosti, umět vyhodnotit situaci a dokázat se přizpůsobit (schopnost užití zpětné vazby i sebereflexi).... a k tomu patří nejen jistá dávka inteligence emoční, ale také pohybové a kreativní... apod. Tedy se to blíží spíše tomu, co zmiňuje raindragon.

Grča 2: Teda, bez urážky, ale jsi si úplně jistý, že pláč u filmu řadí muže mezi světlé výjimky?  Nedávno jsme to řešili na jednom semináři s jistým panem docentem a třída (plus páně docentova manželka) se tak nějak shodla, že mužský pláč u filmů je spíš děsně legrační než dojemný.
Já jsem třeba striktně racionální typ (podle MBTI charakteristiky INTJ) a sentimentální muži mi přijdou... no, anomální. Jako přátele si je nevybírám, protože si s nimi nepřipadám dobře.

Také nesnáším ufňukánky a necítím se vedle nich komfortně...
... ale vzhledem k tomu, že považuji i muže za lidské bytosti (nebo se aspoň snažím - převážně   ), neupírala bych jim jejich emocionální složku (se kterou bohužel neumějí moc zacházet právě  kvůli podobným zažitým stereotypům ), pláč je jen vyjádřením emoce a když muž nepláče, neznamená to, že tyto emoce nemá (často je potlačí, třeba aby nebyl pro okolí legrační... ale jeho psychická kondice mu za to určitě moc nepoděkuje )
Jak už jsem někde výše psala, že je dobré vědět o "svém hovadu/zvířeti uvnitř", je rozhodně dobré vědět i o svých "slabostech" a umět s nimi tak trochu pracovat (čili rozhodně přivítám, když se muž vybrečí u dojemné scény a bude tím pádem schopný pak tímto přirozeným způsobem uvolnit svoje emoce v případě hodně silného prožitku a tedy "tolerovaného i mužům" - např. při úmrtí blízké osoby, než by se dlouhodobým potlačováním takových emocí sesypal a skončil "v péči odborníků".)

A jen tak pro upřesnění, moc dobře vím, o čem píšu, protože jsem "emoční mužský model" žila hodně dlouho (a také jsem hrdě upřednostňovala a rozvíjela svoji racionální složku), a napáchala tím na sobě (možná i na druhých ) i jakési škody, které se mi moc snadno neodstraňují.