14. 06. 2010, 12:36:37
Pokud si někoho vážím, mám ho rád, je to můj kamarád,
tak je správné, aby si to pro daný záměr potřebné
dokázali lidé říct. A pro partnerské soužití si myslím,
že je důležité si i v intimní oblasti dokázat říct,
co člověka těší a co ne a nebo přiznat, že to vlastně
ani s jistotou neví nebo že se to může změnit.
To je stejné, jako se s někým navázat na lano* a až
v kritické situaci, kdy ten druhý se na prvním místě
dostane u třetího kruhu do šlamastiky na hranici pádu,
tak mu říct, že jsem nikdy v nejistil a nevím, který
konec lana mám hlídat a držet. Takoví lidé jsou nebezpeční
a je lepší se jim vyhnout, i když jsou to fasádou fantastičtí
frajeři či frajerky.
Takže mi připadá správné dokázat říct, že mě v dané
chvíli mnohem víc láká vzájemná společnost, třeba
i hlazení atd, ale že pokud z druhé strany převažuje
především zájem o postel, tak že je to zbytečná
ztráta času.
Nakonec v nejhorším případě se stane to, že se jedná
o zakomplexovaného blbce, který "nevětšinový" názor
použije pro zostouzení dané osoby v okolí.
No tak alespoň bude jasné, co je zač a třeba
se ukáže (nebo alespoň v soukromí si pár dalších
uvědomí), že se nemusí podřídit heslu "ani jedna
panna k maturitě" a naopak. Mám obavu, že
ta hesla a reklama jsou jedním z důvodů, proč
dneska radost z dětství a her často končí ve 12
a nahrazují je ty cool zájmy/chování dospělých.
I pokud je ten někdo slušný, ale přesto se přecejenom
někomu z okolí svěří, tak obecně je to nakonec spíš
k dobru. Zvyšuje to šanci, že si toho všimne někdo,
kdo má podobné smýšlení.
Je sice nepříjemné být terčem pasměchu davu,
ale ještě horší je být jeho členem a na výsledném
zlu, které páchá se podílet. Co se týče kamarádství
a vztahů tak právě snaha o předvařování a neschopnost
říct, co mi vadí, nakonec povede akorát k naštvanosti
a i to hezké, co mají ti lidé společné, nakonec zničí
nebo v horším případě změní v nenávist.
Takže věřím, že je správné přiznat svůj názor
a postoje a to především i sám sobě.
*) Lidi co znám, tohle považují na dobu výstupu/akce
za závazek, který je nad city, hrátkami, pletichami
i změnami nálady. Podobné to je, když se domlouvá
skupina na třeba i několikatýdenní pohyb v horách
nebo cizí krajině. Prostě ti lidé si musí věřit
a dokázat si pomoc navzájem. A lhaní a případně
nějaké zatajování ohrožuje všechny. Tady ovšem nejde
jen o city a posměchy a často není možné jít jinam,
změnit třídu, školu práci.
tak je správné, aby si to pro daný záměr potřebné
dokázali lidé říct. A pro partnerské soužití si myslím,
že je důležité si i v intimní oblasti dokázat říct,
co člověka těší a co ne a nebo přiznat, že to vlastně
ani s jistotou neví nebo že se to může změnit.
To je stejné, jako se s někým navázat na lano* a až
v kritické situaci, kdy ten druhý se na prvním místě
dostane u třetího kruhu do šlamastiky na hranici pádu,
tak mu říct, že jsem nikdy v nejistil a nevím, který
konec lana mám hlídat a držet. Takoví lidé jsou nebezpeční
a je lepší se jim vyhnout, i když jsou to fasádou fantastičtí
frajeři či frajerky.
Takže mi připadá správné dokázat říct, že mě v dané
chvíli mnohem víc láká vzájemná společnost, třeba
i hlazení atd, ale že pokud z druhé strany převažuje
především zájem o postel, tak že je to zbytečná
ztráta času.
Nakonec v nejhorším případě se stane to, že se jedná
o zakomplexovaného blbce, který "nevětšinový" názor
použije pro zostouzení dané osoby v okolí.
No tak alespoň bude jasné, co je zač a třeba
se ukáže (nebo alespoň v soukromí si pár dalších
uvědomí), že se nemusí podřídit heslu "ani jedna
panna k maturitě" a naopak. Mám obavu, že
ta hesla a reklama jsou jedním z důvodů, proč
dneska radost z dětství a her často končí ve 12
a nahrazují je ty cool zájmy/chování dospělých.
I pokud je ten někdo slušný, ale přesto se přecejenom
někomu z okolí svěří, tak obecně je to nakonec spíš
k dobru. Zvyšuje to šanci, že si toho všimne někdo,
kdo má podobné smýšlení.
Je sice nepříjemné být terčem pasměchu davu,
ale ještě horší je být jeho členem a na výsledném
zlu, které páchá se podílet. Co se týče kamarádství
a vztahů tak právě snaha o předvařování a neschopnost
říct, co mi vadí, nakonec povede akorát k naštvanosti
a i to hezké, co mají ti lidé společné, nakonec zničí
nebo v horším případě změní v nenávist.
Takže věřím, že je správné přiznat svůj názor
a postoje a to především i sám sobě.
*) Lidi co znám, tohle považují na dobu výstupu/akce
za závazek, který je nad city, hrátkami, pletichami
i změnami nálady. Podobné to je, když se domlouvá
skupina na třeba i několikatýdenní pohyb v horách
nebo cizí krajině. Prostě ti lidé si musí věřit
a dokázat si pomoc navzájem. A lhaní a případně
nějaké zatajování ohrožuje všechny. Tady ovšem nejde
jen o city a posměchy a často není možné jít jinam,
změnit třídu, školu práci.