03. 04. 2015, 16:04:54
Ahoj,
Vítej mezi nás
Myslím, že sem určitě patříš.
Já jsem měla dětství v pohodě, nějaké problémy byly, ale u koho nejsou.
Na základce to bylo v pohodě, problémy přišly až s druhým stupněm.
Byla jsem (a jsem pořád) dost velký introvert,
taky mám ráda čtení, takže jsem se raději zašila doma a četla si, než chodila ven ve spolužáky. Neměla jsem mezi nimi kamarády, teda jen jednu kámošku, ale s tou se už vůbec nebavím. Holt když mě někdo ignoruje dlouhou dobu, tak se přece nebudu vnucovat.
Jinak učení mě bavilo, akorát jsem vždycky měla problémy s matikou.
Mám za sebou jeden "ne-vztah", protože on byl o dost starší a ještě ke všemu ženáč. Trvalo to celkem dlouhých 6 let.
Ale brzo přišly hádky, pocit nenávisti k němu, vztek, závist...byla jsem s ním potom už jen tak ze zvyku
Postupně jsem zjišťovala, že o ten klasický vztah nestojím, přijde mi to už jako nějaká povinnost mít vztah. A navíc jakmile by to začalo být vážné, tak bych utekla. Vážný vztah není nic pro mě, mám ráda svou svobodu a nezávislost. Navíc mám klid pro sebe, nemusím se s někým hádat, přetvařovat se, lhát...
Občas se sejdu s jedním starším, popovídám si s ním a je mi fajn
On ví, že je moje platonická láska, a tak to zůstane. Je milý, hodný, přitažlivý, i když je taky ženáč
Ale to co se mi na něm moc líbí, je že mi dokáže naslouchat, to je pro mě důležitý...a právě tohle ten "bejvalej" neuměl.
Nechtěla bych mít pocit, že musím nutně s někým být. Stačí mi jen s tím člověkem strávit nějaký čas, ne vidět ho každý den, to by mě rychle omrzel.
Vůbec nestojím o plemenitbu, nějaké kopulační pohyby mi přijdou akorát k smíchu. Dokonce ani s mým idolem-ženáčem bych to nechtěla. Zhnusil by se mi tím, a zkazilo by se to, co mezi námi je.
Toho ne-vztahu, který jsem měla, toho lituju, protože jsem se obětovala chlapovi, který za to nestál (což jsem bohužel zjistila pozdě). Pozdě si to člověk všechno uvědomí, růžové brýle spadnou, a přijde návrat do reality.
Ale byla jsem ještě příliš mladá a blbá, aspoň jsem se z toho poučila
Vítej mezi nás
Myslím, že sem určitě patříš.
Já jsem měla dětství v pohodě, nějaké problémy byly, ale u koho nejsou.
Na základce to bylo v pohodě, problémy přišly až s druhým stupněm.
Byla jsem (a jsem pořád) dost velký introvert,
taky mám ráda čtení, takže jsem se raději zašila doma a četla si, než chodila ven ve spolužáky. Neměla jsem mezi nimi kamarády, teda jen jednu kámošku, ale s tou se už vůbec nebavím. Holt když mě někdo ignoruje dlouhou dobu, tak se přece nebudu vnucovat.
Jinak učení mě bavilo, akorát jsem vždycky měla problémy s matikou.
Mám za sebou jeden "ne-vztah", protože on byl o dost starší a ještě ke všemu ženáč. Trvalo to celkem dlouhých 6 let.
Ale brzo přišly hádky, pocit nenávisti k němu, vztek, závist...byla jsem s ním potom už jen tak ze zvyku
Postupně jsem zjišťovala, že o ten klasický vztah nestojím, přijde mi to už jako nějaká povinnost mít vztah. A navíc jakmile by to začalo být vážné, tak bych utekla. Vážný vztah není nic pro mě, mám ráda svou svobodu a nezávislost. Navíc mám klid pro sebe, nemusím se s někým hádat, přetvařovat se, lhát...
Občas se sejdu s jedním starším, popovídám si s ním a je mi fajn
On ví, že je moje platonická láska, a tak to zůstane. Je milý, hodný, přitažlivý, i když je taky ženáč
Ale to co se mi na něm moc líbí, je že mi dokáže naslouchat, to je pro mě důležitý...a právě tohle ten "bejvalej" neuměl.
Nechtěla bych mít pocit, že musím nutně s někým být. Stačí mi jen s tím člověkem strávit nějaký čas, ne vidět ho každý den, to by mě rychle omrzel.
Vůbec nestojím o plemenitbu, nějaké kopulační pohyby mi přijdou akorát k smíchu. Dokonce ani s mým idolem-ženáčem bych to nechtěla. Zhnusil by se mi tím, a zkazilo by se to, co mezi námi je.
Toho ne-vztahu, který jsem měla, toho lituju, protože jsem se obětovala chlapovi, který za to nestál (což jsem bohužel zjistila pozdě). Pozdě si to člověk všechno uvědomí, růžové brýle spadnou, a přijde návrat do reality.
Ale byla jsem ještě příliš mladá a blbá, aspoň jsem se z toho poučila
"Zatímco ztrácíme svůj čas váháním a odkládáním, život utíká" (Seneca)