Singles a životní spokojenost

[Ne-diskusni-forum-la]

Mne se velmi líbí, jak to vystihla Myšička. Na druhou stranu mi ale přijde, že zase mooc uvažování, nad životem, sebou samým atp., mnohdy spíše škodí. Člověk analyzuje, analyzuje a neví, kam dojde....záleží dle mne na typu osobnosti...u pesimistů a lidí se sklonem k tomuto stylu uvažování je to téměř jisté....nejhorší scénáře se rýsují...léčebna a spol.

Zajímavé, že mám i známé, kteří jsou, řekněme, trochu jednodušší, život berou vlastně tak, jak přichází, příliš neřeší ty okrajové, často katastrofické scénáře, prostě za svým cílem jdou a je to. Většinou jim to i vyjde. Třeba jedna kamarádka měla cíl vdát se do Kalifornie, na ZŠ pomalu propadala, anglicky neuměla s prominutím ani kváknout, s mužskými to ale uměla , naskytla se příležitost a šup, je tam a spokojená. Kdyby přemýšlela, neumím jazyk, nemám vzdělání, nemám to a to, mám komplexy....kdepak by asi byla? To je jen příklad. Někdy je zkrátka dobré i jen tak jít, obecně myšleno... Vyjde anebo nevyjde....

Jinak bych ale řekla, že se v době, kdy si člověk najde partnera, do tohoto pocitu štěstí přimíchávají notně i hormony.... Je to fajn stav. Za čas přijdou i praktické problémy, to je normální, ale za mne, jsem rozhodně spokojenější tak nějak přirozeně, než když jsem byla single.... Možná je to tím, že nejsem kariéristka, vůbec mne totiž neponižuje doma vařit a spol., dokonce mne to i baví...cítím teď větší naplnění než kdy jindy....to je zase jiný pohled ženské, co se chce momentálně plně věnovat rodině....