02. 04. 2014, 08:31:06
No, taky mám za sebou dlouhou a tragickou historii fiktivní zamilovanosti, akorát jsem se ani neobtěžovala hledat onoho partnera snů někde mimo sebe a rovnou jsem si ho vymyslela – byl to hrdina mého nikdy nedopsaného románu počatého někdy ve třinácti letech. Chlapci z reálu měli zkrátka smůlu, jemu se opravdu nevyrovnali.
Načež jsem léta čekala, že potkám nějaké jeho "vtělení". Bylo v tom i trochu mystiky, představa, že se nějak záhadně poznáme, dojde k nějakému magickému prozření či co... To byla vlastně moje základní představa lásky a vzniku vztahu. Kdykoli jsem k někomu pocítila byť jen záchvěv sympatií nebo obdivu, okamžitě jsem v něm/ní začala tohle hledat, a pochopitelně jsem vždycky tvrdě narazila (zejména na vlastní nechuť k reálným aspektům vztahu, ale to jsem si tehdy neuvědomovala).
Když jsem pak na vysoké studovala literaturu, začalo mi docházet, že fiktivní není jen on, ale i já. Protože realita a fikce jsou dvě věci, a když je fiktivní jedna strana vztahu, musí být nutně fiktivní i ta druhá. Ještě dost dlouho trvalo, než jsem se přestala sama před sebou schovávat za "tu druhou", kterou bych mohla být, kdyby... V reálu žádné kdyby není. Ve vztahu s reálnými lidmi jsem to, co jsem, a to se tomu mému vysněnému já moc nepodobá, ať chci nebo nechci.
Jakmile jsem si tohle jednou definitivně připustila, ta fiktivní zamilovanost praskla jak bublina. Prostě zmizela. A upřímně, nijak mi nechybí. Přitom si ráda dál vymýšlím příběhy, akorát už se v nich nesnažím žít.
Načež jsem léta čekala, že potkám nějaké jeho "vtělení". Bylo v tom i trochu mystiky, představa, že se nějak záhadně poznáme, dojde k nějakému magickému prozření či co... To byla vlastně moje základní představa lásky a vzniku vztahu. Kdykoli jsem k někomu pocítila byť jen záchvěv sympatií nebo obdivu, okamžitě jsem v něm/ní začala tohle hledat, a pochopitelně jsem vždycky tvrdě narazila (zejména na vlastní nechuť k reálným aspektům vztahu, ale to jsem si tehdy neuvědomovala).
Když jsem pak na vysoké studovala literaturu, začalo mi docházet, že fiktivní není jen on, ale i já. Protože realita a fikce jsou dvě věci, a když je fiktivní jedna strana vztahu, musí být nutně fiktivní i ta druhá. Ještě dost dlouho trvalo, než jsem se přestala sama před sebou schovávat za "tu druhou", kterou bych mohla být, kdyby... V reálu žádné kdyby není. Ve vztahu s reálnými lidmi jsem to, co jsem, a to se tomu mému vysněnému já moc nepodobá, ať chci nebo nechci.
Jakmile jsem si tohle jednou definitivně připustila, ta fiktivní zamilovanost praskla jak bublina. Prostě zmizela. A upřímně, nijak mi nechybí. Přitom si ráda dál vymýšlím příběhy, akorát už se v nich nesnažím žít.