04. 09. 2019, 07:42:32
Juliana:
Trochu Off-Topic (ne že by na tom záleželo, v OT se vzhledem k původnímu tématu pohybujeme už dlouho
), který se týká něčeho, čeho si u tebe při přístupu k evoluci/genům všímám už delší dobu..
Je třeba počítat s tím, že běžně rozšířená představa "sobeckosti" genů není přesná, protože jakmile se organismy začnou slučovat do kolonií/skupin/jakkoli mezi sebou navzájem interagovat, účinné strategie pro předávání a šíření genů přestávají být záležitostí sobeckosti individuálního jedince (když už o tom uvažujeme z hlediska pomocných pojmenování) a začínají vznikat strategie a mechanismy, které mají za následek přežití/posílení kolonie/skupiny/systému, v některých případech i na úkor jednotlivců (jakási "sobeckost" celkové soustavy, kde i vnitřní konflikty a zdánlivé slepé uličky ze širšího hlediska davají vzniknout kooperaci, vedoucí k vývoji celku).
Láska, vyznačující se vlastnostmi, které přímo nevedou k replikaci genů daného jednotlivce, ale které vedou k utužování vazeb mezi členy kolonie i na úkor toho, že daný jednotlivec zanikne bez možnosti předání vlastních genů, se v konečném důsledku bude evolučně předávat dále ve formě náklonnosti genomu k výskytu dané mutace, protože kolonie, kde k častému výskytu dané strategie dochází, bude v konečném důsledku geneticky silnější než kolonie, kde k ní dojít nemůže.. V některých případech to může působit kontraintuitivně, ne vždy je ale opodstatněné něco nazvat "disfunkcí" jen proto, že funkce není na první pohled patrná.
(Nejintuitivnější příklad můžeš pozorovat u sebe, kde se obrovské množství buněk na základě jejich funkce obětovává pro přežití celku.. Jen o sobě v dané představě musíš uvažovat jako o kolonii, která začínala jako jednotlivé jednobuněčné organismy o rozdílné struktuře a nesoucí odlišné genetické informace, ne jako o ucelené bytosti.
Případně, když už řešíme "lásku" jakožto sekreci oxytocinu a jiné "chemie", existují živočišné druhy, které mimo krátké heterosexuální období páření fungují v oddělených skupinách o jedincích stejného pohlaví, kteří se chovají výhradně homosexuálně.. Z chemického hlediska jde o velmi podobný proces jako u partnerské lásky, přestože ale při dané strategii nedochází k předávání genů přímo, v konečném důsledku k němu oklikou musí přispívat, jinak by daná strategie neměla možnost se evolučně vyvinout.
A když už jsme na tom asexuálním fóru, samotný sklon genomu k mutacím, vedoucím k absenci sexuálního pudu/verzatilitě v podobě náklonnosti k utlumení sexuality vlivy prostředí, může být pro druh genetickou výhodou za předpokladu, že absence sexuality jedinci může poskytnout výhodu v něčem, díky čemu má v konečném důsledku ve srovnání se sexuálnějšími jedinci větší šanci přispět něčím, co posílí celek.. Těžko říct, kolik by toho například vymysleli a vynalezli Newton a Tesla, kdyby se většina jejich myšlenek točila kolem toho, jak zapůsobit na opačné pohlaví. )
Trochu Off-Topic (ne že by na tom záleželo, v OT se vzhledem k původnímu tématu pohybujeme už dlouho
), který se týká něčeho, čeho si u tebe při přístupu k evoluci/genům všímám už delší dobu..Je třeba počítat s tím, že běžně rozšířená představa "sobeckosti" genů není přesná, protože jakmile se organismy začnou slučovat do kolonií/skupin/jakkoli mezi sebou navzájem interagovat, účinné strategie pro předávání a šíření genů přestávají být záležitostí sobeckosti individuálního jedince (když už o tom uvažujeme z hlediska pomocných pojmenování) a začínají vznikat strategie a mechanismy, které mají za následek přežití/posílení kolonie/skupiny/systému, v některých případech i na úkor jednotlivců (jakási "sobeckost" celkové soustavy, kde i vnitřní konflikty a zdánlivé slepé uličky ze širšího hlediska davají vzniknout kooperaci, vedoucí k vývoji celku).
Láska, vyznačující se vlastnostmi, které přímo nevedou k replikaci genů daného jednotlivce, ale které vedou k utužování vazeb mezi členy kolonie i na úkor toho, že daný jednotlivec zanikne bez možnosti předání vlastních genů, se v konečném důsledku bude evolučně předávat dále ve formě náklonnosti genomu k výskytu dané mutace, protože kolonie, kde k častému výskytu dané strategie dochází, bude v konečném důsledku geneticky silnější než kolonie, kde k ní dojít nemůže.. V některých případech to může působit kontraintuitivně, ne vždy je ale opodstatněné něco nazvat "disfunkcí" jen proto, že funkce není na první pohled patrná.
(Nejintuitivnější příklad můžeš pozorovat u sebe, kde se obrovské množství buněk na základě jejich funkce obětovává pro přežití celku.. Jen o sobě v dané představě musíš uvažovat jako o kolonii, která začínala jako jednotlivé jednobuněčné organismy o rozdílné struktuře a nesoucí odlišné genetické informace, ne jako o ucelené bytosti.
Případně, když už řešíme "lásku" jakožto sekreci oxytocinu a jiné "chemie", existují živočišné druhy, které mimo krátké heterosexuální období páření fungují v oddělených skupinách o jedincích stejného pohlaví, kteří se chovají výhradně homosexuálně.. Z chemického hlediska jde o velmi podobný proces jako u partnerské lásky, přestože ale při dané strategii nedochází k předávání genů přímo, v konečném důsledku k němu oklikou musí přispívat, jinak by daná strategie neměla možnost se evolučně vyvinout.
A když už jsme na tom asexuálním fóru, samotný sklon genomu k mutacím, vedoucím k absenci sexuálního pudu/verzatilitě v podobě náklonnosti k utlumení sexuality vlivy prostředí, může být pro druh genetickou výhodou za předpokladu, že absence sexuality jedinci může poskytnout výhodu v něčem, díky čemu má v konečném důsledku ve srovnání se sexuálnějšími jedinci větší šanci přispět něčím, co posílí celek.. Těžko říct, kolik by toho například vymysleli a vynalezli Newton a Tesla, kdyby se většina jejich myšlenek točila kolem toho, jak zapůsobit na opačné pohlaví.
)