Pro všechny členy fóra tady nějakou dobu máme seznamku. Třeba tam právě ty najdeš spřízněnou duši.
Doporučujeme přečíst pravidla fóra a řídit se jimi. Za jejich neustálé nedodržování hrozí omezení přístupu.


Hodnocení tématu:
  • 0 Hlas(ů) - 0 Průměr
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
Tak trochu zpověď a žádost o radu..
#1
Zdravím všechny,

před nějakou dobou jsem objevila tyhle webovky a od té doby se odhodlávám také tady popsat svůj příběh a možná i požádat o radu - o to, abyste se vy, kteří jste si v těchto věcech jistější, podělili o své zkušenosti a názory...
Dobrá, začnu tedy od začátku. V období puberty, kdy se všichni kolem mě začali párovat a zajímat se o vztahy a sex, jsem si ještě připadala jako docela normální hetero holka, i když možná v těchto věcech trochu pomalejší.. Žádný kluk mi ale tak úplně nepadl do oka, neproběhlo žádné zaláskování. Prakticky až do 17 let jsem byla jen na pár rande, obvykle domluvených přes internet, a po prvním rande už druhé nikdy nenásledovalo. Dokud jsem totiž toho člověka na druhé straně sítě neviděla, tak pro mě nebyl reálný. Naživo ale pro mě ta realita chození ztratila veškerou přitažlivost. První pusa přišla až v nějakých těch 17-ti letech, přičemž kluk, se kterým proběhla mě nijak zvlášť nepřitahoval, ale byl objektivně hezký, já jsem v sobě měla dost alkoholu na to, abych si nepamatovala půlku minulé noci a tak to pokročilo od pusy ještě trochu dál. Ale než došlo k samotnému sexu, tak jsem vycouvala. V té době jsem to brala tak, že jsem prostě ještě nebyla připravená, bylo to na mě moc rychlé atd.
Další sexuální zkušenost jsem pak zažila až na vysoké, v nějakých 22. Figurovala v tom láhev Jamesona a fakt, že jsem už byla pěkných pár let úplně sama. Tentokrát to už došlo k samotnému aktu a bylo to relativně ok. Země se se mnou neotřásla, ale to jsem ani nečekala, takže jsem to brala, že v pohodě, na vysoké přece lidi často dělají blbosti, takže tahle jednorázovka mě nijak nerozhodila.
Přesun zas o další dva tři roky, to jsem měla první "vážnější" vztah - tedy v té době jsem to tak brala. Vlastně se to moc ale nelišilo od kamarádství a k sexu nikdy nedošlo. Maximálně k nějakému líbání, což mě nikdy nebavilo. Vlastně k líbání jako takovému mám docela odpor. Sex jako takový mě jenom nebaví nebo spíš mě trochu nudí, ale na vyměňování slin nevidím vůbec nic vzrušujícího nebo příjemného. V té době jsem to ale brala tak, že jsem prostě ještě nenašla toho pravého, že s tím "pravým" to najednou bude všechno ok.
Po téhle zkušenosti jsem začala víc přemýšlet o mém vztahu k sexu a ke vztahům obecně, jako mnoho lidí tady jsem začala přemýšlet, jestli náhodou jen nehledám ve špatné polovině lidstva. Poprvé jsem šla do gay baru, poprvé jsem měla rande s holkou. Jenže můj problém to nevyřešilo. Jakmile to od držení se za ruce přešlo k něčemu vážnějšímu, tak jsem se stáhla do sebe a vztah jsem ukončila ještě než začal.
Naposledy jsem s randila s klukem minulé léto. To bylo poprvé, kdy jsem opravdu měla pocit, že mě ten člověk fyzicky přitahuje, že s ním chci spát. Jenže jakmile k tomu opravdu došlo, tak to vůbec nebylo takové, jak jsem si to představovala. Nebavilo mě to a dělala jsem to jen kvůli němu a navíc vždycky předtím jsem se musela aspoň trošku napít, abych toho vůbec byla schopná.. Což, jak mi došlo, asi není dobrý způsob, jak zakládat vztah. Nakonec jsme se ani oficiálně nerozešli, jen jsme se prostě přestali vídat.
Tím se dostávám k mému současnému já. Když procházím tady na fóru příspěvky ostatních, v mnohých se alespoň částečně nacházím a docházím tedy k závěru, že jsem tedy nejspíš asexuální. Co se týče romantické orientace, tak s tím mám větší problém. Protože jsem nikdy nebyla zamilovaná (alespoň pokud vím - jak se to vlastně vůbec pozná?), tak by to nejspíš napovídalo tomu, že jsem aromantická asexuálka, ne? Jenže můj problém je ten, že já se s tímhle závěrem nedokážu smířit. Představa, že celý život strávím takhle, bez partnera/partnerky, bez duševního blížence, mě ničí. Když se dívám na nějaký romantický film, tak si říkám - ano, tohle chci (bez toho sexuálního prvku). Ale v realitě je to těžší. Lásku si člověk nijak nevynutí a co když toho citu vůbec nejsem schopná? Nechci někomu slibovat něco, co nedokážu splnit.
Připadám si teď daleko víc zmatená, než před deseti lety, v těch 17, kdy mi záleželo jen na tom, abych zapadla do party a dělala to co dělali všichni..
Jak to máte vy? Stačí vám přátelství a rodinné vztahy, abyste byli v životě spokojení? Nechybí vám ta blízkost druhého, intimita, sdílení?

Díky za váš čas, pokud jste tenhle můj monolog dočetli do konce a rozhodně budu vděčná, za jakékoli postřehy a názory, o které se rozhodnete podělit.
Odpovědět
#2
Podle toho, co jsi napsala, to doopravdy vypadá, že jsi aromantický asexuál. To však rozhodně neznamená, že jsi odsouzená k tomu být celý život sama. Na světě je spousta lidí jako jsi ty, kteří hledají partnera/ku, který/á by jim byl extrémě blízký/á, ale nechtějí s ní(m) žít sexuálním životem ani mu/jí vyjadřovat náklonost líbáním atd. S takovým člověk můžeš klidně strávit zbytek života.
Hluboký vztah mezi 2 lidmi, v kterém není nic fyzického, se nazývá platonická láska. Ptáš se, jak vlastně poznáš, jestli jsi zamilovaná. Taky to nevím. Řekla bych, že se to poznává strašně těžko, pokud jsi asexuál a aromantik k tomu, protože v takovém případě se můžeš zamilovat právě pouze platonickou láskou (alespoň si to myslím), a ta se velmi špatně rozlišuje od hlubokého přátelství. Možná, že mezi platonickou láskou a hlubokým přátelstvím ani rozdíl není.
Každopádně, domnívám se, že určitě můžeš najít někoho, kdo by s tebou chtěl žít a opravdu tě miloval, popřípadě byl tvůj neuvěřitelně blízký přítel, a ty bys k němu cítila to stejné. Tvoje asexualita tě nijak nelimituje. Podle mě je důležité připustit si, že jsi asexuál a začít si hledat partnera/ku, který/á to má stejně jako ty. Pak budete spokojení oba.

Jinak, taky jsem asexuál a aromantik. Blízkost druhého mi chybí, ne sice nějak extrémě, ale chybí. Do života bych chtěla hodně blízkého kamaráda, s kterým bych si rozuměla a který by sdílel mé představy o společném soužití.
Odpovědět
#3
Přeji hezký den a vítám tě tu i já.


K tvému příspěvku, začnu tvou zmínkou o romantickém filmu - ano, ve filmech, zejména těch romantických, vypadá takřka všechno krásně. I já si kolikrát říkám, přesně tohle chci, to bych chtěl prožít... jenomže realita není film, nepůsobí to na mě jako v tom filmu. Ani nemůže. Film, to jsou jen vybrané zajímavé scény, dokreslené dobrou režií a také hudbou budící všechny ty krásné emoce... to v realitě nikdy takhle nebude. To si myslím. Rád bych se mýlil a možná se třeba mýlím, ale v tom případě to bude jedině potěšující zjištění :-).

A jak tu už bylo řečeno, možná jsi aromantická... moment, jestli tě uchvátí scény z romantického filmu, můžeš být aromantická? Toť otázka... ale tak jako tak, neznamená to, že nemůžeš najít spřízněnou duši, to, co hledáme všichni, byť v různých podobách. Určitě ji najít můžeš, nějakou dušičku, která to má stejně jako ty. Pokládám si ale otázku, ráda bys našla svého duševního blížence, ale co konkrétně hledáš ty, když to asi nebude láska? Co od svého případného partnera očekáváš, co ti chybí a proč ho chceš?

Co se mě týče, jak to mám já... já bych řekl, že jsem se párkrát za život zamiloval. Co je to láska... hmmm, z mého pohledu je to zejména pocit, když na někoho konkrétní stále myslíš, těšíš se na něj a máš radost z každého okamžiku, když s tou osobou jsi...
Mně osobně v životě chybí... snad asi jen to přátelství, duševní blízkost a možnost si s někým popovídat a probrat různá témata a cítit se díky tomu naplněně. To je asi vše. Nějaké partnerství si moc neumím představit, ale pokud by bylo, asi bych to viděl podobně jako svůj vztah s rodiči, prarodiči či s mým spolubydlícím. Jenom s tím rozdílem, že bychom byli opravdu naladění na té stejné vlně a měli si co říct a vzájemně se obohacovat :-).

Přeju ti hodně zdaru při tvém hledání! :-)
Odpovědět
#4
Moc děkuji za odpovědi a podporu :)
Abych řekla pravdu, většinu času jsem v pohodě s tím, že jsem sama a vlastně mi to tak i vyhovuje...že mám čas pro sebe, svoje koníčky a zájmy, nemusím se nikomu přizpůsobovat, nikomu se podřizovat... Ale pak také občas přichází momenty, kdy se cítím osaměle a začnu tak trochu panikařit a přemýšlet, jaké by to bylo, kdybych nikdy nenašla toho jednoho člověka, se kterým bych chtěla sdílet život.
Je to přesně tak jak říkáte, pro mě je platonická láska tím ideálním (a pro mě asi také jediným možným) druhem lásky a mám velký problém s tím, jak ji odlišit od blízkého přátelství. Předpokládám ale, že na tom ve skutečnosti nezáleží. Prožít život s velmi dobrým přítelem po boku, se asi "normálním" lidem může zdát málo, ale pro mě je to skvělá představa.
Jsem ráda, že jsem si konečně přiznala, po čem v téhle oblasti toužím a díky tomu můžu začít hledat takového člověka, který bude chtít to samé.. A to je velká úleva :)
Takže ještě jednou moc děkuji!
Odpovědět
#5
(23. 05. 2017, 22:05:48)Terra Napsal(a): ..... Prožít život s velmi dobrým přítelem po boku, se asi "normálním" lidem může zdát málo, .....

Obávám se, že 99% "normálních" lidí hledání velmi dobrého přítele neřeší (nebo na to nemají čas ;) ) a tudíž netuší, že je to mnohem náročnější úkol než se zdá (i pro "normální" )... :-)
Jen si dovolím připomenout, že se hodně vyplatí to hledání začít u sebe - stát se dobrým přítelem sám sobě :-)...
Odpovědět
#6
(24. 05. 2017, 11:19:11)Morwen Napsal(a): Jen si dovolím připomenout, že se hodně vyplatí to hledání začít u sebe - stát se dobrým přítelem sám sobě :-)...

Moc hezky řečeno, mohu jen souhlasit!
Zrovna nedávno jsem se zamyslel nad tím, že sám sebe vnímám spíše negativně, a přes to vyhledávám takové lidi, kteří mi jsou co nejpodobnější a dost si je cením. Není to tak trochu paradox ? Zmaten
Odpovědět
#7
(24. 05. 2017, 18:04:01)NTLL Napsal(a):
(24. 05. 2017, 11:19:11)Morwen Napsal(a): Jen si dovolím připomenout, že se hodně vyplatí to hledání začít u sebe - stát se dobrým přítelem sám sobě :-)...

Moc hezky řečeno, mohu jen souhlasit!
Zrovna nedávno jsem se zamyslel nad tím, že sám sebe vnímám spíše negativně, a přes to vyhledávám takové lidi, kteří mi jsou co nejpodobnější a dost si je cením. Není to tak trochu paradox ? Zmaten

To je celkem zajímavé, já sama jsem se nikdy nezamyslela nad tím, jaký typ lidí vyhledávám, ale když se tak porozhlédnu po spektru svých přátel, tak jsme vlastně všichni dost odlišní, ale přesto v něčem stejní... s někým na úplně opačném konci spektra bych si asi nerozuměla, protože ten člověk by měl jiné hodnoty a jiné zájmy...takže trocha podobnosti je asi třeba k navázání užšího vztahu - je třeba mít na čem budovat :)
Co se týče negativního vnímání sebe sama - u mě se to hodně zlepšuje s věkem :D vlastně mám pocit, že tak od pětadvaceti výš sama sebe vnímám čím dál pozitivněji, ačkoli se objektivně v mém životě nedošlo k žádným extrémním změnám.. předpokládám, že je to díky životním zkušenostem, co člověk získává časem... což je pozitivní ;)
Odpovědět


Pravděpodobně související témata…
Téma Autor Odpovědi Shlédnutí Poslední příspěvek
  Zpověď - moje vnímání sexuality Li-diskusni-forum-šaj 0 3886 21. 08. 2020, 10:42:44
Poslední příspěvek: Li-diskusni-forum-šaj
Asexual Další zpověď nováčka Ail-diskusni-forum-úren 5 13347 27. 07. 2018, 10:58:19
Poslední příspěvek: raind-diskusni-forum-ragon
  Tak trochu jiný pohled na partnerský vztah... Julia L-diskusni-forum-avender 25 82810 27. 11. 2017, 07:30:54
Poslední příspěvek: -diskusni-forum-
Sad Tak trochu zoufalství jjanyska 1 6336 04. 05. 2017, 00:49:34
Poslední příspěvek: -diskusni-forum-
  Tak trochu o obrazu asexuality v próze Ru-diskusni-forum-na 34 73213 03. 01. 2017, 20:32:22
Poslední příspěvek: Ru-diskusni-forum-na

Přejít na fórum:


Uživatel(é) prohlížející tohle téma: 1 host(ů)
Partneri / zpetne odkazy: BIGvideo.cz – 10 000+ videí zdarma! Googluj Autobaterie Stock charts Forex