23. 07. 2020, 13:47:50
Irkara: Když jsi zmínila (ve svém prvním příspěvku), že ses po tom málem rozbrečela, připomnělo mi to vlastní zkušenosti podobného rázu. Takové vztahy se sexem ze soucitu jsem zažila dva a ani jednou to nedopadlo dobře. I když jsem nakonec dala svolení, připadala jsem si jako znásilněná. Místo toho, aby společné intimnosti vztah posilovaly, naopak ho narušovaly. Toho prvního jsem začala nenávidět za to, že mě "pošpinil" a "zkazil" (i když tam to bylo umocněné i vzájemnými emocionálními výpady a manipulací), k tomu druhému jsem si po nějaké době vytvořila silný fyzický odpor, který se stále stupňoval (pak už mi vadily i takové banality jako letmý dotyk, když mi třeba něco podával). Ale měla jsem ho ráda, říkala jsem si, že to je hodný kluk, že si to ode mě nezaslouží... No jo, moment, ale co si nezaslouží? Rozchod? Anebo vztah s partnerkou, která nedokáže 100% fungovat tak, jak by chtěl a potřeboval?
Zjistila jsem, že platí pravidlo: "Jediné, co pro tebe můžu udělat, je to, že na sobě budu pracovat." Uvědomila jsem si, že aby byli lidi okolo nás v pohodě, musíme být v pohodě hlavně my sami. Pokud půjdeme proti sobě, nikomu tím nepomůžeme.
Zjistila jsem, že platí pravidlo: "Jediné, co pro tebe můžu udělat, je to, že na sobě budu pracovat." Uvědomila jsem si, že aby byli lidi okolo nás v pohodě, musíme být v pohodě hlavně my sami. Pokud půjdeme proti sobě, nikomu tím nepomůžeme.
"Možná to byla chyba... ale stejně jsem ráda, že jsem to udělala!" (Ilmatar)